Za dva dny se nám Ježíš, jako každý rok, opět odporoučí ke svému otci a my tedy už můžeme zrekapitulovat výsledky jeho působení na zemi, které, jsou, bohužel, velmi tristní
„Celkem vzato, byla moje pozemská mise neúspěšná,“ řekl Ježíš, který dnes vstoupil do mého života tak, že si přisedl k mému šestihrannému stolku v tiché čajovně a dal, si stejně jako já, pořádný magorák.
„Není to příliš přísné sebehodnocení?“ namítl jsem, protože se mi zdálo, že měřítka, skrze která Ježíš hodnotí sebe sama, jsou přece jen příliš přísná, uvážíme-li třeba jen, kolik toho jeho církev dostala v rámci restitučních náhrad.
„Jsem Vtělené Boží Slovo. A jako Vtělené Boží Slovo musím být na sebe přísný,“ odmítl však Ježíš jakýkoliv soucit a dodal, „jako mimozemšťan jsem na svět přišel a jako mimozemšťan jsem z něho i odešel, mimozemšťanem jsem i zůstal.“
„To je fakt. Napřed se na obloze při tvém příchodu objevilo UFO a pak ty sám jsi vystoupal jako tulák ke hvězdám,“ musel jsem uznat.
„Přesně tak, byl to totální neúspěch, protože jsem vlastně na zemi nic nedokázal.
Prý jsem zvítězil nad smrtí.
Nesmysl!
Když jsem zvítězil nad smrtí, proč pořád tedy lidé umírají stejně tak, jako před mým příchodem?
Kvůli vzkříšení?
Nesmysl!
Přece už před mým příchodem se vědělo, že duše je nesmrtelná a proto se smrtí život nekončí, jen nabývá jiných forem, tak k čemu je tady nějaké vzkříšení?
Prý se mnou přišla na svět naděje.
Nesmysl!
Vždyť už dávno přede mnou dal lidem naději Buddha, že dosáhnou nirvány, že budou tak zbavení veškerého utrpení!“
„Buddhu bych do toho netahal, to s tím nemá nic společného, skrze Buddhu, jógu a kdovíco ještě se do lidské duše dostává Ďábel, jak to dokázal známý vymítač Ďábla P. Kodet. A pak, dosažení nirvány vyžaduje určitého, ne zrovna malého úsilí, kdežto věřit v tebe je mnohem pohodlnější,“ vskočil jsem Ježíšovi do řeči.
„Ale i když do toho nebudu tahat Buddhu, tak to na věci nic nemění,“ kontroval Ježíš a pokračoval, „bůh přece existoval již před mým příchodem a pokud existoval, musel být i milosrdný. Bůh přece nezačal existovat až s mým příchodem, nestal se milosrdným jen proto, že jsem přišel na svět, existence boha ani jeho milosrdnost není odvislá od mé domnělé oběti, takže i z tohoto pohledu byl můj příchod na zem zbytečný.
Se mnou nepřišla žádná naděje, protože tady ta naděje musela být už dávno, musela být tady už samotného stvoření světa, protože svět stvořil bůh a protože svět stvořil bůh, nemohl jej stvořit bez naděje. Ale i ta naděje, která se mnou údajně přišla, je odporně banální, místo Buddhova probuzení, je zde nejzhovadilejší naděje na zmrtvýchvstání.
Chápeš to, lidé ve mně věří jen proto, aby vstali z mrtvých!
Ne, aby vyvanul a dostali se do sféry nestvořeného, tedy do skutečného božího království, ale aby se vrátili do svého těla, tedy stali se opět pomíjivými!
V to věří a to nazývají nadějí!
Fuj, hnusím se sám sobě, za to s čím mne křesťané spojují, za co mne považují!“
„To je fakt. Naděje, kterou se opájejí ti, co v tebe věří, je tak banální a primitivní, až ani nechce věřit, že někdo tomu může věřit a ještě se prohlašovat za duchovně založeného člověk. Ale ty za to přece nemůžeš, že jsou lidé naivní hlupáci, kteří věří, že život věčný rovná se návrat do lidského těla, že v božím království budou sténat blahem,“ chlácholil jsem Ježíše.
Ale ten byl pořád na sebe přísný.
„Házel jsem perly sviním. Z toho, co jsem řekl, nepochopili ti, co si myslí, že ve mně věří, vůbec nic. A sv. Pavel, kterému jsem se nezjevil já, ale Ďábel, dokonal dílo zkázy a učinil mne ústřední postavou své totalitární náboženské ideologie, která není vůbec založena na lásce, ale na strachu.
Každý, kdo s ním nesouhlasí, je bludař a každý, kdo s ním nesouhlasí, bude navěky zatracen. Lidé ve mně věří ze strachu, aby nebyli zatraceni, ne proto, že by mne snad milovali, že by mne chtěli následovat, to, čemu říkají víra a čím se tak chvástají, to je jen tupý a primitivní strach.
Chtěl jsem lidem odkrýt nové, dosud nepoznané a neobjevené nadpozemské světy, ale dopadlo to takto blbě. Místo toho, aby lidé opouštěli beze strachu svá těla, jako jsem opustil to svoje já, a vydávali se do hlubin kosmu i svého vědomí, tak se třesou strachy, aby neporušili nějaký církevní předpis a neskončili v pekle.
To jsem opravdu chtěl?
Ne, já chtěl, kamaráde, něco docela jiného, já chtěl, aby mne lidé následovali, a ne přede mnou klečeli!
Ale když jsem začal stoupat v nebi, žádný z té bandy apoštolů nenašel odvahu, aby se ke mně přidal. Dopadl jsem na zemi jako sedláci u Chlumce, nebo si myslíš, že bych to všechno mohl vykládat nějakému křesťanovi, nebo nedej bože, ultrakatolíkovi?“
„To nemohl,“ musel jsem uznat.
„Tak vidíš sám,“ řekl Ježíš, Vtělené Boží Slovo a zeptal se, „mám učinit nějaké znamení, abys mi věřil?“
„Jak chceš,“ odpověděl jsem.
„Kašlu na znamení!“ odfrkl si Ježíš a já kývl na obsluhu, aby nám donesla další rundu magoráku.
