Vzpomínáte? Říkalo se, že prezident Zeman poletí do Ameriky za Trumpem a neletěl. Tak snad aspoň s tou milostí pro Kajínka to myslel vážně
Včera se ke mně sama pozvala jedna vdaná panička.
„Chtěla bych vidět, jak žijete. Můžu vás zítra navštívit ve vašem skromném příbytku,“ řekla mi.
„Žiju jako zvíře, bez tekoucí vody a bez připojení k internetu,“ odpověděl jsem po pravdě.
„Jako zvíře?“ řekla zálibně.
Co jsem měl dělat?
Samo sebou že jsem byl trochu nervózní, vždyť to měla být moje první zkušenost s vdanou ženou. Schválně jsem ale neuklízel, aby viděla, že jsem nelhal.
A panička přišla, jak slíbila, oblečena docela letně.
Seděli jsme na pohovce a konverzovali, panička pila domácí slivovici, já čaj. Bylo to pěkné odpoledne, jen mi trochu vadilo, že se panička každou chvíli dívala na mobil, i když mým vtipům se smála, už celá rozpálená od ovocného destilátu.
„To asi kvůli manželovi,“ domýšlel jsem se.
A pak přišla ta chvíle, kdy už nebylo na čekat.
Ovinul jsem svou paži kolem jejich ramen, zrovna ve chvíli, kdy se dívala na zase na mobil.
Chtěl jsem jí říct něco velmi, velmi důvěrného.
Ale nestačil jsem než se k tomu nadechnout, neboť se stalo cosi podivného.
„Tak už je na svobodě!“ vykřikla náhle vzrušením žena a omdlela.
„Sakra! Ta je nějaká citlivá!“ pomyslel jsem si a začal ji křísit.
„To není možné!“ byla její první slova, když se probrala.
„Jste v pořádku? Mám vám ještě nalít slivovici?“
Žena vzrušením však sotva dýchala, vypadalo to, že každou chvilku znova omdlí.
A opravdu.
„Je na svobodě! Už ho pustili!“ vydralo se jí z hrdla a zase omdlela.
Nezbylo mi než ji opět přivést velmi opatrně k vědomí.
„Napijte se. Tu máte vodu,“ podával jsem jí už rovnou tentokrát vodu, protože mě napadlo, že to může být dehydratací, přece jen venku bylo dusno..
Žena se napila tak, jak pijí jen ženy, které jsou velmi vzrušené a už nikdo jiný na celém světě.
Dehydratace tedy už nehrozila, ale žena se evidentně nijak neuklidila, stále byla řádně vzrušená.
„Pustili ho! Kajínek je na svobodě! Vyšel ven z věznice!“ vykřikla nakonec.
„Cože!? Kajínek je na svobodě?“ vytřeštil jsem na ni oči.
„Ano. Podívejte!“ ukázala mi svůj mobil.
„Kajínek je na svobodě! Pustili ho! Je venku! Opravdu tu milost dostal!“ vydechl jsem ohromeně, lapaje po dechu.
Žena se na mne pozorně podívala.
„Jste v pořádku? Úplně jste zbledl,“ řekla žena.
„To nic, to nic. Jsem úplně v pořádku,“ zasípěl jsem a hltavě dopil zbytek vody ve sklenici, z níž předtím pila panička.
Chtěl jsem vstát, ale nohy se pode mnou úplně podlomily.
„Sedněte si. Nebo ještě spadnete a rozbijete si hlavu,“ napomenula mne.
„Musím si trochu odpočinout,“ řekl jsem dodav, „tak přece jen tu milost dostal!“
„Vy nevěříte v jeho nevinu?“ zeptala se mne a pokračovala, „já věřím, že to neudělal.
Jak bych mohla nevěřit?
Proč by to dělal?
A pak, vám se nezdá divné, že nikdy nechtěli připustit obnovu jeho procesu?
Kdo ví, co by všechno vyšlo na světlo!“
„Proces se obnovuje tehdy, když se objeví nějaká nová skutečnost či okolnost,“ poznamenal jsem a dodal, „musím jít. Mám teď něco důležitého na práci.“
Zvedl jsem se, ale nohy se pode mnou zase podlomily, žuchl jsem zpátky na pohovku.
Panička byla v jednom ohni.
„Byl ve vězení nevinně tolik roků a teď je na svobodě.
Představte si, že byste byl na jeho místě vy!“
„Myslíte tam v té zatáčce se samopalem v ruce, když přijelo auto s těmi třemi.
Zastavilo, spolujezdec otevřel dveře já vytáhl samopal a... Kdyby se ten třetí z toho nevylízal...
Akorát zapadalo slunce, rudé jako krev...“ zamumlal jsem.
„Ne to ne! To jsem nemyslela. Myslela jsem, abyste si představil, jaké to je, když nevinný člověk vyjde po tolika letech z vězení, z kterého už vyjít neměl.
Jaký to musí být nápor na psychiku, jak silné emoce musí pociťovat, i takový člověk, který dřív žádné emoce takřka nepociťoval.
Celé je to takové emotivní!“ vykřikla afektovaně žena
„Je to emotivní!“ řekl jsem nepřítomně a sebral všechny svoje síly.
Podařilo se mi vstát.
Věděl jsem, že teď, když je Kajínek na svobodě, nemůžu ztratit už ani sekundu.
Vyběhl jsem ven, a nechal paničku paničkou...
Doběhl jsem na silnici a stopl první auto.
Jeli v něm nějací senioři, manželé.
Bavili se o Kajínkovi.
„Člověk aby se teď zase musel zamykat na noc. Měli ho tam nechat!“ stěžovala si paní.
„No jo, to je ta jejich vysoká hra! Aby nedopadl jako Jonák, taky si té svobody moc dlouho neužil, psali to na internetu!“ konstatoval pán.
Nebylo mi do smíchu, ale přesto jsem se musel usmát.
Kdyby tak věděli, koho si vzali do auta!
Nebo Josef Klíma na vlastní oči!
