Řekněte sami, je to normální? Pan Nožička si zveřejnění o čtvrt na sedm článek a ještě není ani sedm a já si taky zveřejním článek, který se jmenuje úplně stejně! Přinejmenším jeden z nás by se měl určitě léčit, já to říkám pořád!
„To je nefér!
To je úplně pod mísu!
Vždyť já v roce 2019 pořádně na kole nic nevyhrál, vždyť já byl jen jednou druhý!“ zvolal jsem rozhořčeně, když mi pan Nožička oznámil, že jsem jediným (!) Čechem, kterým má šanci stát se nejlepším sportovcem světa.
Ne, že by mě to, skoro v padesáti, nepotěšilo, ale přece jen vím, že třeba právě pan Nožička je naprosto skvělý moderní gymnasta a jeho cvičení s míčem nemá prostě ve světě konkurenci a s kužely, stuhou (blankytně modrou) a švihadlem jakbysmet.
„Jo, byl jsi druhý, ale už jsi neřekl za kým!
Za mistrem republiky v časovce družstev na 100 kilometrů, když se tato ještě jezdila!
Ne, to není žádná ostuda!
V posledním prudkém stoupání ti to sice nandal, to je fakt, namazal si tě, vůbec jsi na jeho nástup nezareagoval, ale i tak.
Ne, nejlepším sportovcem roku jsi ty, Karle!“ nenechal se pan Nožička zviklat mojí, nutno přiznat velmi chabou argumentací.
„A taky nejlepším grafomanem,“ připomněl jsem skromně.
„A taky nejlepším grafomanem, škoda jen, že to není olympijské disciplína, to bys měl víc medailí než Martina Sáblíková,“ souhlasil pan Nožička.
A já zase bezvýhradně souhlasím s panem Nožičkou.
Ve světle mé choroby, nebo tomu říkejme rovnou duševní porucha, je opravdu náramná škoda, že grafomanie, jak zimní, tak i letní, není na olympiádě, na rozdíl třeba od biatlonu. To bych byl nejen nejlepším světovým, ale i českým sportovcem, protože to by pro mne pak jistojistě hlasoval i pan Nožička, tedy pokud by se mne nespletl s Martinou Sáblíkovou, víte, on je tak trochu popleta, ale jinak to myslí naprosto upřímně.
