Jasně, že se Stavrogin z Dostojevského Běsů dopustil opravdu odporných věcí a ještě navíc přitom nevěřil v boha. Ale co si máme myslet lidech, kteří se dopouští stejných ohavností jako Stavrogin a přitom v boha věří?
Sv. W.-la pobyl v očistci velmi krátce, jeho duši totiž tížil jen jediný hřích. Ještě jako mladičký kněz při své druhé či třetí mši svaté podal jakési staré babce proměněnou hostii tak nešikovně, že se od svátostného pokrmu oddělila malá odrobinka, která spadla staré babce na hruď.
Sv. W.-la chtěl samozřejmě odrobinku vzít, ale babka, jinak velmi pobožná osoba, byla rychlejší. Vzala odrobinku do svých stářím zkroucených prstů a sama si ji strčila do úst.
Sv. W.-la oněměl při pohledu na to nepopsatelnou hrůzou, a jak by ne, když Kristovo tělo může vzít do svých rukou jen katolický kněz!
Dal sice babce, jež se před jeho očima kněze dopustila hříchu svatokrádeže, co proto. Ale vědomí vlastní viny (kdyby byl rychlejší, a sebral odrobinku dřív, nebo kdyby podával hostii šikovněji, tak by se ruce babky svátostného pokrmu nikdy nedotkly) ho pronásledovalo hodně dlouho, a i když byl už papežem, trávil často dlouhé hodiny úporným pokáním za tento svůj hřích.
Ale jelikož sv. W.-la již jiných hříchů neměl, byla jeho duše rychle očištěna a tak mohla hupnout rovnýma nohama přímo do nebe.
Přijde sv. W.-la do nebe a vidí, že to tam vypadá zrovna tak jako ve Vatikánu, což je docela logické, jen s tím nepatrným rozdílem, že místo baziliky sv. Petra je v nebi čenstochovský kostel, což sv. W.-lu obzvláště potěší, protože je to jasný důkaz toho, že bůh není Žid, ale Polák, stejně jako panna Marie není Židovka, ale Polka odněkud ze Lvova.
Sv. W.-la se v nebi rozhlíží kolem sebe, ale nikoho nevidí, ani Otce, ani Syna, ani Ducha svatého, ba dokonce nevidí ani všechny svaté, kteří se dostali do nebe už před ním, všude je pusto a prázdno. Ta pustota a prázdnota unaví sv. W.-lu nakonec tak, že se si sedne v nebeském čenstochovském kostele do lavice a v ní usne spánkem spravedlivých mezi národy.
Spí a spí, a přitom se mu zdá, že je pořád papežem, právě jede někam ve svém papamobilu a žehná davům stařen, které k němu zvedají prosebně své ruce, v nichž drží svátostný pokrm...
Kdoví, jak by ten sen skončil, kdyby našeho světce kdosi neprobudil.
Náš světec otevře oči, a koho nevidí?
Vidí Stavrogina, jak se na něho culí, hubu od ucha k uchu!
„Co na mě tak vejráš? Vítám tě tady u nás. Jak bylo v očistci? Dalo se to?“ ptá se našeho světce Stavrogin.
Ale sv. W.-la, to se ví, odskočí jako uštknutý jedovatým hadem přímo mezi oči.
„Probůh, snad nejsem v pekle!“ pokřižuje se a obrátí oči vzhůru, aby našel pomoc u boha v nebi.
Ale v nebi žádné nebe tam kdesi nad námi už samozřejmě není, v nebi je už jen nebe, a bůh není nikde nahoře, nýbrž tam, kde je, totiž sám u sebe.
Však tak Stavrogin sv. W.-lovi se smíchem řekne: „Prdlajs v pekle! Jsi v nebi, jako každý svatý. Nebo chceš říct, že nejsi svatý, že jsi nežil v bohu?“
„Svatý jsem,“ připustí sv. Wojtyla, ale pak rychle dodá, „jenže ty jsi Ďábel, zrůda!“
Stavrogin se opravdu ďábelsky rozchechtá, až se celé nebe jeho smíchem otřásá a zvony čenstochovského kostela se samy rozezní a varhany rovněž tak, takže z toho vznikne docela pěkná, vskutku nadpozemská kakofonie.
„Jsem Tvůj Pán,“ řekne Stavrogin, když jeho chechot utichne a s ním i všechno ostatní, „na to, jak vypadám, nehleď. Kristus zůstává Kristem, ať vypadá jakkoliv. Ba právě, čím odporněji Kristus vypadá, tím líp, protože všechno líbivé pochází od Ďábla.
Vezmi si třeba ženy!
Čím má žena líbivější tvářičku, tím je svůdnější, tím víc přivádí svaté muže v pokušení!
Má-li být Kristus Kristem, pak musí vypadat jako dokonalá zrůda. Promiň, ale to, že máš nějakou představu o Kristu, ještě neznamená, že tak skutečně vypadám. Proto vypadám, jak vypadám, jako Stavrogin, aby si mne nikdo nespletl s Ďáblem. Pravím ti, že skutečný Kristus vypadá vždy nanejvýš nesympaticky a mně přece můžeš věřit, protože já jsem Pravda.“
Je samozřejmě těžké smířit se pro muže tak svatého, jakým W.-la nesporně vždy byl a dosud je, že Kristus vypadá jako nějaká zrůda.
„Stavrogin přece páchal zlo! Nemůžeš vypadat jako on!“ nechce nevěřící polský Tomáš pořád uvěřit, že má před sebou Krista, ačkoliv mu musí být zřejmě, že jako svatý musí být v nebi a nikde jinde.
„A ty jsi snad nepáchal zlo, a tím nemyslím tu zatracenou hostii v rukách pobožné babky, haha?!“ rozesměje se zase Stavrogin, alias Kristus, ale pak zvážní, „a nepáchal jsi to zlo navíc v mém jménu?
Když se nad tím sám zamyslíš, a ty blbý nejsi, navíc máš na to školy, nemůžu vypadat jinak než jako zrůda, než jako Stavrogin, v tom přece tkví základní princip mého mesiášského poslání, že beru na sebe hříchy jiných, a tedy i tebe.
Co řekne takový poctivý katolík, nebo ještě lépe katolička, která se pokládá tak trochu za kacířku na moji ctěnou adresu?
Řekne: ,Stavrogin, to je ta nejodpornější zrůda na světě!‘
Řekne, aniž by ani v nejmenší tušila, že já jsem Kristus. Ale když to řekne, bude mít nesporně pravdu. Ano, páchám zlo.
Ale proč ho páchám?
Páchám ho, protože jsem Kristus, aby každý katolík mohl o mně říct, že jsem Ďábel a zrůda, proto ho páchám!
Ale nechoďme, milý světče, kolem horké kaše, vezmi si konkrétně například sebe.
Přiznávám, že jsem se dopustil velmi ohavných věcí, a těžko říct, jestli je ohavnější to, že nevěřím v boha, nebo všechno to ostatní, co jsem spáchal, a nejspíše je v mém životě ohavné všechno, to i to.
Ale těchto ohavností jsem dopustil právě jen proto, abys ty, a tobě podobní, mohl s naprosto klidným svědomím říct: ,Stavrogin je zrůda, protože nejenže páchá ohavnosti, ale především nevěří v boha!‘
Ale ty, který, jsi páchal tytéž ohavnosti jako já, ses mohl považovat za dobrého a skvělého člověka, protože jsi, na rozdíl, ode mne věřil v boha, a v tom právě tkví smysl mého mesiášského poslání, abys na mě mohl ukazovat prstem a přitom se považovat za dobrého člověka, protože zlo, které jsi páchal, jsem vzal ochotně na sebe.
Nebo už si nevzpomínáš, jak jsi úporně chránil církev, moje tělo, aby ti, co mi tak věrně slouží na farách, nebyli nepřáteli církve obviňováni z toho, z čeho jsem obviňován já?
Není nic lehčího, než říct o mně, že jsem zrůda, ale kdo si to dovolí říct o knězi, duchovní, vážně se tvářící osobě, která bez mrknutí oka dává rozhřešení, ale která se dopouští toho, čeho jsem se dopustil já, aby sekundu na to mluvila docela seriózně o boží lásce?
Kdo mluví špatně o knězi, dopouští se přece hříchu, protože mluví špatně i o mně, o Kristovi!
Dobře jsi bránil církev, moje tělo, před všemi těmito špinavými pomluvami a zákeřnými útoky a proto jsi taky svatý, proto jsi taky v nebi, hehe!“
Stavrogin se opět rozesměje, člověk by opravdu nečekal, že se Kristus dovede takto srdečně smát.
Ale sv. W.-lovi do smíchu není.
„Ty děti..., ty děti jsou tady taky?“ zeptá se, polkne naprázdno, ale pak se rozčertí, „sváděly k hříchu služebníky boží, ony byly vším vinny, skrze ně útočil Ďábel na církev!“
„Samozřejmě, že ty děti jsou tady taky. Ale neboj se, starý brachu. Tady jsou z nich skuteční andílkové,“ plácne Kristus našeho světce přátelsky po zádech a se smíchem dodá, „slyšíš to blažené sténání?
To všichni svatí služebníci boží okoušejí věčnou blaženost!
Chceš snad lepší důkaz, že nejsi v pekle, ale v nebi?
Ale jestli ti to nějak vadí, že to v nebi vypadá právě takto, že jsou tady i ty děti, můžu tě klidně i věčně zatratit, já s tím problém nemám, hehe!“
Co myslíte, nechal se sv. W.-la věčně zatratit, nebo se rozhodl, že i on bude okoušet blaženost života věčného?
