Předseda ODS se musel omluvit za to, že řekl o poslankyni Zuzaně Majerové Zahradníkové, že je možná zamilovaná do dvakrát rozvedeného V. Klause, jako by láska a zamilovanost byly to největší svinstvo na celém světě
Dopoledne jsem měl trochu času, protože poprchalo a já chtěl původně venku věšet prádlo, aby, po mnoha letech čerstvě vyprané, důkladně uschlo. To však nebylo možné, a tak jsem skočil za jistou poslankyní do její kanceláře, abych se zeptal na pár maličkostí, které mě nad míru zajímaly.
Paní poslankyně byla opravdu fyzicky přítomna, seděla za stolem a zasněně hleděla před sebe, usmívajíc se.
Šel jsem rovnou k věci, jak se sluší a patří, a uhodil na ni: „Je to pravda?!“
Poslankyně sebou trhla, a když mne spatřila, jen si povzdechla: „Ach!“
„Jsou toho plné sociální sítě, a tak se ptám, jestli je to pravda?“ připomněl jsem jí, na co se ptám.
„Ano, miluji ho,“ vydechla poslankyně a pokračovala, „všechno to začalo při hlasování už nevím, o čem, o nějakém zákonu, už si docela přesně nevzpomínám a nechci lhát.
Seděla jsem v poslanecké lavici nad ním a viděla, jak jeho ruka sahá po tlačítku hlasovacího zařízení, jak je mačká tak, jako by to byla ženská ňadra, pevně, rozhodně, ale přitom něžně a v rozporu s usnesením poslaneckého klubu!
,To je ruka skutečného muže!
Muže, který ví, co žena a národ potřebuje!‘ věděla jsem hned a tehdy, tehdy to začalo.
Začala jsem si ho na poslaneckém klubu víc všímat. Byl sice dvakrát rozvedený, ale evidentně ne vlastní vinou. Jsou ženy, které si neváží toho, co mají doma, které nedokážou poskytnout muži potřebné, jak materiální, tak i citové zázemí, proto se muž s nimi musí rozvést, nechce-li duševně zakrnět.
Stačila dvě nebo tři zasedání poslaneckého klubu a byla jsem v tom až po uši.
Když mluvil na plénu, jako by zpívali andělé ty nejsladší milostné písně, tak sladce mi bylo, až jsem si šeptala přede všemi: „Vzpomínko sladká, Vašku,
slast srdcím skýtáš nejvyšší,
med však a všecko převýší,
když dlíš v nás, lásko nejčistší.
Nic vroucnějšího nelze pět,
nic milejšího uslyšet,
nic vřelejšího pomyslet,
než Vašek, onen božství květ.
Všech vlastenců jsi nadějí,
dobrý k všem, kdo tě vzývají,
vlídný k těm, kdo tě hledají.
Čím však těm, kdo tě získají?
Ret nepoví to, ač by rád,
to nevystihne písma znak,
jen zkušený to tuší snad,
co Vaška je milovat.
Když v naše srdce zavítáš,
hned naplní je pravdy zář,
pomíjí kouzlo klamných krás
a jen tvá láska hoří v nás
. Pak jsem se jednou odvážila, v takové úzké, temné chodbě, a zeptala se ho: ,Bylo to moc těžké, dělat ředitele Prvního obrveného realitního gymnázia?‘
Přikývl: ,Bylo to moc těžké. Bylo to nejtěžší, co jsem kdy v životě dělal. Hotová rasovina. Něco vám ukážu.‘
Po těch slovech si poodhrnul rukávy saka a i košile.
,Bože!‘ vykřikla jsem zděšením, neboť na obnaženém zápěstí skvěly se dvě velké strašlivé jizvy, „snad jste se nechtěl...!‘
,Chtěl, protože se v ředitelně PORGu už nedalo vydržet. Neviděl jsem jiného východiska.
Svoboda, nebo smrt!
To je moje životní krédo.‘
Pohlédla jsem znovu na ony jizvy a dočista omdlela.
Když jsem se probrala, držel mne ve své náruči.
Představte si, že mne duchapřítomně zachytil, abych nespadla na zem!
,Nejsem moc těžká?‘ zeptala jsem se jej.
,Trochu, ano,‘ řekl a dodal, ,chcete, abych vám ukázal svůj bicykl?‘
,Ano!‘ vydechla jsem.
Vzal mne za ruku, to abych neupadla, a vedl mne do své kanceláře, ve které jsme byli docela sami.
,Tady je,‘ řekl a ukázal na svoje bílé Colnago C64.
‘Bože, to je krása!
Na tom vy jezdíte?‘ zvolala jsem.
,Ano, na tom jezdím.
Podívejte!‘ řekl a tentokrát si vyhrnul nohavice svých kalhot.
Spatřila jsem jeho nádherně oholené nohy a znovu omdlela.
A když jsem probrala, znovu mě svíral ve své náruči, protože jsem mohla upadnout na zem a šeptal mi sladká slůvka o tom, že musíme odejít z Unie, o tom, že má v hlavě už dávnou nachystánu epochálně převratnou reformu školství, že se chystá založit skutečně pravicovou stranu, které bude předsedat, a spoustu dalších věcí.
Musela jsem se do něj zabouchnout, i kdybych nechtěla, protože ho není možné nemilovat.
Moje láska teď zažívá těžkou zkoušku, protože ho vyloučili ze strany. Tam, co se sedával při poslaneckém klubu, tam je zoufale prázdné místo, když máme schůzi, už není slyšet jeho sladký hlas.
Ale láska, skutečná láska je nad vším, skutečná láska překoná všechna protivenství!
Až si založí tu svoji stranu, skutečně pravicovou stranu, vstoupím do ní, jako se vstupuje do kláštera, tedy na celý život, protože i do kláštera se vstupuje z lásky a já ho miluji!
Miluji ho, jediného muže mezi všemi, syna svého otce, i ducha svatého!“
Tvář poslankyně se zkřivila ve slastné extázi.
„Ale co budete dělat, když vám ho nadobro smažou na facebooku?“ zeptal jsem se.
Poslankyně, svíjející se pod náporem nadpozemské slasti mě už nevnímala, její rty šeptaly jméno milovaného muže.
Říká se, že některé ženy si dokážou přivodit orgasmus jen pouhými představami, nevím, nakolik je to pravda, a nakolik jen dezinformace, ale zamilované ženy jistého věku a určitého společenského postavení, např. poslankyně či ministryně spravedlnosti, to je fakt žrádlo.
