Je to taková zajímavost, ale proč ji nezmínit. Fašistické režimy (Itálie, Španělsko, Chile) se vždy těšily značné podpoře katolické církve a těch jejich kruhů, které reprezentuje Protiproud, jehož je pan Větvička kmenovým autorem
Sedím v takovém malém, nedávno vytapetovaném kamrlíku, který se nachází ve městě, jehož jméno je i synonymem pro zdejší psychiatrickou léčebnu. Když někdo řekne, že byl v tomto městě, nemůžete si být nikdy jistí, co tam vlastně dělal a proč tam byl.
Řeka, která protéká tímto městem, je plná užovek. Užovky jsou nebývale velké a místní lidé tvrdí, že dřív tady žádné užovky nebyly, až teď. Na podzim prý jedna užovka vlezla do králíkárny a odtáhla odtud králíka. Jeho majitel pak požadoval od státu náhradu, protože užovky jsou, kdoví proč, chráněné.
Já jsem ale ještě žádnou užovku neviděl. Asi proto, že sedím ve svém kamrlíku a piju výtečný gruzínský čaj. Upiju, pak jednou, pak ještě jednou a zvoní mi telefon. Volá Ladik. Ale nechám zvonit telefon dál, protože mám jako vyzváněcí melodii předehru k Libuši. Nemohu se Smetany (jak to, že o něm nikdo ještě nenatočil seriál, jehož dobrá polovina by se musela odehrávat v bordelech?) nabažit, ale nakonec to Ladikovi zvednu.
Dlouho mi nevolal.
„Zdar, Karlos volám z Karabachu,“ sděluje mi Ladik.
„Z Karabachu?“ divím se.
„Ne, z Karabachu, z Karibiku,“ opravuje mě Ladik.
„Z Karibiku? Tak to já ti asi špatně rouměl, sorry, je tady hluk, nějaký pavouk zrovna tká sítě, to ti je kravál,“ řeknu do telefonu a sleduji přitom nádherné ženské, které se promenádují v mé fantazii, všechny do jedné jsou intelektuálně založené.
„Já už se, Karlos, nevrátím, já už zůstanu tady. Nechci žít v totalitní zemi s fašistickou vládou, vždyť ty, Karlos, nemůžeš ani na Lysou horu. Ne říkej, že ne!
A ještě se tě na něco zeptám, můžeš si pořídit simku za 240 korun, nebo jsi otrokem korporace a platíš mnohem a mnohem víc?“ chce vědět Ladik.
„Myslíš simku auto? Ty, vole, Ladik, co blbneš, na co by mi bylo auto, abych byl otrokem, já nemám ani řidičák!“ odpovím Ladikovi.
Na druhém konci drátu je slyšet jen funění, asi na pláž právě dorazil nějaký zájezd mulatek z Prahy, ale pak se přece jen ozve: „Nevidíš, že zavřením škol a školek debilizují tvoje děcka a tlačí tě to dluhové pasti?“
„A to ti došlo až teď, že je Babiš fašista, no to je dost, Ladiku, na to, jaká jsi bedna, hehe,“ musím se smát Ladikovu postřehu a pak mu řeknu, „položím ti pár otázek, Ladiku.
Co jsi dělal, když se Babiš dral k moci?
Seděl jsi v pražské kavárně a pil výtečnou brazilskou kávu?
To jsi opravdu tenkrát nevěděl, kdo Babiš je, taky jsi řval, že opozice nerespektuje výsledky demokratických voleb, že nemá nic jiného než Antibabiše?
Co jsi čekal?
Že to tady Babiš zachrání, že nám bude všem líp?
To ti nebylo jasné už od začátku, že mu jde jen o to, jak dostat z lidí všechny úspory, aby mu pak zobali z ruky za to, až zavede nepodmíněný příjem?
Nevěděl jsi, že jediné o co Babišovi vždy šlo, bylo to, aby napíchal všem lidem do nosů klacky?
Po pravdě, Ladiku, jsi asi poslední v republice, komu došlo, co je Babiš zač.
Já vím, že jsi proti tomu nemohl nic dělat, protože jsi v Karibiku a přežíráš se. Neboj, já tě z toho neviním, že tady u nás máme totalitní stát s fašistickou vládou, která slibuje, že bude líp, a kterou volilo přes třicet procent lidu naší země, ne, Ladik, ty opravdu za to nemůžeš.
Ale víš jistě, že jsi v Karibiku?
Nejsi opravdu v Karabachu?“
Na druhé straně telefonu bylo najednou ticho.
Že by šel Ladik do prdele?
