Miroslav Florian či Karel Sýs nejsou sice marní, ale Jaromír Nohavica je přece jen mnohem výš, o tom žádná
Petr I. byl hňup, protože jen hňup mohl založit město uprostřed bažin plných komárů, kde je v létě celou noc světlo, jako byste měli rovnou u okna supravodivou lampu veřejného osvětlení.
Spěte, když je venku bílá noc a u ucha vám bez přestání bzučí komáři, které láká vaše sladká a teplá lidská krev!
Byl jsem pozván na dopolední čaj ke kněžně N. a chtěl jsem se na to pořádně vyspat, ale nešlo to. U nás, v Petrohradě, se vůbec špatně spí a obzvláště v létě a vůbec ze všeho nejhůře se spí v Carském selu. Zkoušel jsem sice číst Oněgina, zda mne neuspí, párkrát se mi při jeho četbě totiž podařilo usnout, ale ani Oněgin tentokrát nezabral.
Proklínaje toho hňupa Petra I., jsem se samého zoufalství vyrazil ven do petrohradských ulic, které byly plné takových nešťastníků, již nemohli usnout stejně jako já. Pak nemá být v povaze nás, obyvatel tohoto města, cosi chorobného, pak zde nemají studenti, kterým se nechce tvrdě pracovat, vraždit půjčenými sekerami nebohé lichvářky!
Chodím sem a tam, když v tom se na Senném náměstí srazím s Puškinem, který vyjde zpoza rohu.
„To jste vy, Alexandře Sergejeviči? Taky nemůžete spát kvůli tomu zatracenému světlu?“ zvolám.
„Ano, jsem to já,“ přikývne Puškin a dodá, „jdu zrovna za vámi,“
„Za mnou? To já ale náhoda! Nemůžu spát, tak trajdám po venku,“ řeknu a dodám, „co mi chcete?“
„Ale, už zase hledám Natálii Nikolajevnu. Ráno odešla ke kněžně N. a ještě se od ní nevrátila. Mobily ještě nejsou a tak běhám po městě a sháním ji. Byl jsem všude možně, ale nikdy není. Kněžna N. mi řekla, že od ní odešla už v pět hodin odpoledne. Tak mne napadlo, že by mohla být u vás,“ řekne Puškin a vlepí si facku, „zatracení komáři! Petr I. byl hňup!“
„Natálie Nikolajevna u mě není. Ode mne odešla v deset hodin večer, četl jsem si pak vašeho Oněgina. Myslím, že teď bude, však víte u koho, nechci být indiskrétní, jde přeci o ženu, i když vaši, Alexandře Sergejeviči, jistě chápete, jsem kavalír,“ naznačil jsem Puškinovi, kde má hledat svoji manželku.
„Zatracený chlap!“ zaskřípe zuby básník a podívá se tázavě na mě, „co myslíte, mám ho vyzvat na souboj? Všichni říkají, že ano, ale co když ho Natálie Nikolajevna opravdu miluje?“
„Já bych toho, být vámi, nešel. V tomto případě nejde o vaši ženu, ale o vás Alexandře Sergejeviči, protože ne vaše žena, ale vy jste největší básník. A ten chlap vás může, přiznejme si to, klidně i zastřelit,“ namítnu.
Ale Puškin na to řeknete: „Mýlíte se ve mně! Nejsem největší básník! Největší básník je Nohavica! Na mne houby záleží! Psovi psí smrt a já přece nebyl popraven či poslán na Sibiř, jako většina děkabristů, nestál jsem s nimi na Majdanu, strčil jsem hlavu do písku, když přišlo na věc!
A ty moje básně?
Kam se hrabu na Nohavicu!“
Podivím se: „Nohavica je větší básník než vy?“
Puškin přikývne: „No, ovšem, mnohem větší, nesáhám mu ani po kotníky. Nic mi nebrání, abych toho chlapa vyzval na souboj.“
„Je-li to tak, tak ho na souboj vyzvěte. Zastřelí-li vás, nic se nestane, protože Nohavica je větší básník než vy, to dá rozum, ostatně roky už na to taky máte,“ přikývnu a dodám, „ale bude lepší, když budete střílet jako první. A miřte mu hezky na hlavu, určitě mu miřte na hlavu, Alexandře Sergejeviči.“
Nešťastný básník přikývne a rozběhne se k tomu chlapovi, aby si od něj odvedl Natálii Nikolajevnu domů a při té příležitosti ho vyzval i na souboj. Tak to dopadá, když si poctivý a čestný chlap, byť černoch, vezme za manželku prvotřídní děvku. Chvíli za nebohým Puškinem, který už to má spočítané, hledím a pak se obrátím a jdu hezky domů, už mám toho nesmyslného běhání tak akorát..
Jsou tři hodiny ráno, nejvyšší čas dát si vodku na zdraví a ještě se pokusit usnout.
„Nohavica? Největší básník? No, když to říká sám Puškin..., ten se v tom musí vyznat. Zatracení komáři, nedají člověku pokoj a nedají!“ nadávám po cestě domů na komáry, kteří jsou všude, Petr I. byl opravdu grandiózní hňup.
