Je mi úplně jedno, zda páter Czendlik žije v celibátu či ne, a kolik má či nemá děcek. Ale to, co pronesl v sobotu 12.10. 2019 při zádušní mši ve svatovítské katedrále, nejposvátnějším místě českých katolíků, to bylo čiré rouhání
Jda od Nejsvětějšího Salvátora, měl jsem tvář tak zachmuřenu, že si mne všudypřítomní, jako hmyz dotěrní turisté natáčeli na své mobily, majíce mne nejspíše za legendárního pražského golema, který znovu obživl.
Už když jsem přišel do Nejsvětějšího Salvátora, věděl jsem, že je zle, moc zle. Prof. H. seděl zdrceně v jedné z kostelních lavic a vypadal, jako by plakal.
„Co se, proboha, stalo, pane profesore?“ otázal jsem se jej s nepředstíraným zájmem.
„Stalo se přesně to, před čím jsem varoval, když jsem odmítal, aby se pohřeb Karla Gotta uskutečnil v katedrále,“ řekl profesor H. a pokračoval, „to, co řekl kolega Czendlik, můj bratr v celibátu, na závěr svého smutečního proslovu by snad vyznělo jako povedený vtip z úst Karla Šípa nebo někoho takového v nějaké televizní estrádě, ale z úst katolického kněze, na místě pro české katolíky nejposvátnějším, to musí znít jako nejčistší rouhání.
Kněz nemůže takto mluvit při mši svaté, protože se dopouští toho nejohavnějšího, co může existovat, totiž bulvarizace toho nejcennějšího, co člověk má, totiž víry v boha.
Jak jen může katolický kněz říct, že by si bůh měl poslechnout Karla Gotta?
Copak bůh není sám ten nejlepší zpěvák?
Copak můžeme stavět zpěv Karla Gotta nad utrpení a oběť jednorozeného božího syna, Pána Našeho, Ježíše Krista?
Když jsem ta slova uslyšel, bylo mně, jako by mne někdo udeřil palicí mezi oči. Mně je často vyčítáno, že jsem služebník Antikristův a přitom jsem se nikdy nerouhal tak, jako se rouhal páter Czendlik, v laciné snaze zavděčit se těm, kteří, ač se nacházeli v katedrále, nemají o bohu a víře ani páru.
A všichni tomu tleskají, nevadí jim, že tato rouhavá slova musí zraňovat Ježíše, rozdírat jeho božské srdce!“
„Máte, pravdu, profesore.
To, co řekl páter Czendlik je opravdu nejčistší rouhání a je vskutku s podivem, že takováto slova mohl pronést katolický kněz. Nedokážu si to vysvětlit jinak než jen tak, že mu jeho pestrý sexuální život docela zatemnil rozum,“ musel jsem dát profesorovi za pravdu, protože pravdu měl, „jak se teď asi musí cítit Otec, uslyšev tato rouhavá slova?
Jak mu musí být, dostalo-li se mu od pátera Czendlika názorné lekce, jak málo lidé dbají na jeho první přikázání, jak ani trochu nechápou čím je, vyzývá-li jej kněz, který dlouhé roky studuje v semináři, který každý den proměňuje oplatku v tělo jeho Syna, aby si poslechl Karla Gotta, jej, který neváhal zkoušet Jobovu víru, který neváhal vyvraždit všechno prvorozené v Egyptě?
Ale co už vůbec nechápu je to, jak kardinál Duka může mlčky něčemu takovému přihlížet!
Páter Czendlik měl být už dávno suspendován, nebo aspoň vrácen zpátky do Polska.
Zajdu za ním a pořádně si ho si za to podám!“
Po těchto slovech profesor H. vyskočil jako politý svěcenou živou vodou: „Vy byste zašel za Dukou a podal si ho?“
„Ano, takové rouhání na tak posvátném místě přece nemůžu trpět, kvůli tomu jsem na kříži nezemřel. Při mši svaté sám Otce nebeského chválím, jemu děkuji, ho usmiřuji a prosím jménem naším a zvláště jménem těch, kteří jsou zbožně přítomni mši svaté. Můžeme tedy mší svatou Boha opravdu v nejvyšší míře chválit jemu děkovat, ho usmiřovat a prosit. Proto má Bůh ze mše svaté oslavu největší. Žádnou modlitbou, ani ničím jiným nemůžeme Boha tak oslavit, jako mší svatou a proto taková slova, jaká pronesl páter Czendlik nemají , co dělat, protože zesměšňují boha.“
Duka si to vypije,“ přikývl jsem.
„Jen mu dejte, co se do něho vejde.
Ale varuji vás, že se do něho vejde opravdu hodně,“ upozornil mne profesor.
„Nebojte se, mám pro strach uděláno, jinak bych nezvítězil nad smrtí. Nestrpím, aby v domě mého otce kdokoliv plácal, třeba i katolický kněz, takové nesmysly,“ ujistil jsem profesora H. a rozběhl se do arcibiskupského paláce.
Ale přišel jsem s křížkem po funusu.
„Pan arcibiskup s vámi mluvit nemůže, protože se před malou chvíli zbláznil radostí z toho, že církevní restituce nebudou zdaněny,“ řekla mi jakási žena, která otevřela dveře arcibiskupského paláce, dodávajíc, „čekáme na instrukce s Vatikánu, vůbec nevíme, co máme dělat.“
Ale to už se ve dveřích objevil sám arcibiskup D., rozesmátý jako nikdy předtím.
„A to jste vy!“ zvolal radostně, když mne spatřil a rozesmál se na celé kolo, „přišel jste, ale přišel jste pozdě!
Ano, pozdě, milý příteli!
Pozdě, protože kdo slouží mamonu, ten neslouží bohu, jenže bůh je mrtev, hehe!
Ano, slyšíte dobře, bůh je mrtev, hehe!
Mrtev, hehehehe!“
Arcibiskup byl evidentně posedlý zlým duchem, ale jeho smích byl tak nakažlivý, že jsem se musel rozesmát taky.
„Kdo slouží mamonu, neslouží bohu, jenže bůh je mrtev, hehe!“ smál jsem se s ním a bůhví, že ani na kříži mi nebylo tak do smíchu, měl jsem tehdy co, dělat, abych se nerozchechtal, jako teď, „hehe!“
