Já chci taky Řád T.G. Masaryka, pane Forejte!!

To je nepořádek! Místo, aby zavolal mně, že mám dostat řád T.G:M., zavolal Forejt úplně někomu jinému, kdo si to vůbec nezaslouží!

            Vždy na podzim, tak nějak kolem svatého Václava, trnu.

            Trnu napětím a nedočkavostí, protože v tuto dobu hradní protokolář, tlustý a dobrosrdečný hoch se srdcem plným boha, obvolává ty, kteří dostanou dvacátého osmého října vyznamenání z třesoucích se rukou prezidenta.

            Víte, co přece myslím.

            Ocenění zásluh, to myslím!

            V ten čas jsem jako na jehlách. Na každé zazvonění telefonu reaguji až přehnaně.

            Ale kdo by na mém místě nereagoval?

            Mám totiž zásluhy. Ano, zásluhy, zjevné a nepochybné, patrné stejně tak jako je na jasné noční obloze patrný Aldebaran, nebo i třeba, abych byl ještě výstižnější, jako Měsíc v úplňku.

            Není snad za celý rok dne, včetně vánoc, aby mi někdo neřekl: „To je vaší zásluhou. Nebýt vás, nikdy by se to nepodařilo!“

            Je pochopitelné, že si lidé toho všimli, že oceňují moje zásluhy.

            Není snad dne, aby mi někdo neřekl: „Vás by měli vyznamenat. Za ty vaše zásluhy. Vážně!“

            Je pochopitelné, že tedy každý rok posílám návrh na ocenění svých zásluh na patřičná místa. Není možné, aby mne patřičná místa neocenila, když mé zásluhy jsou nesporné, když je každý objektivně vidí, když mi sami lidé říkají, že bych měl dostat vyznamenání.

            Ale zatím mi ještě z Hradu nikdo nezavolal.

            Nemám tlačenku, jinak si to vysvětlit nedokážu.

            Přitom letos jsem se k tomu obzvláště upjal.

            Vždyť mi tolik lidi do očí řeklo: „My už se nemůžeme dívat na to, jak vás pořád opomíjí, a přitom máte zásluh, že byste je mohl rozdávat plnými ústy. Sami jsme vás navrhli na vyznamenání. Právu a spravedlnosti musí učiněno za dost!“

            Uznejte sami, že za těchto okolností na tom nebylo nic domýšlivého, když jsem pokládal za naprostou tutovku, že budu letos konečně oceněn.

            Ale dnes už je pětadvacátého, a nikdo mi ještě nezavolal, opatrně nesondoval, co dělám osmadvacátého, jestli budu mít večer čas, abych si mohl přijít na Hrad pro metál.

            Naděje sice umírá poslední, až ve chvíli, kdy už všechna prasata visí na háku hlavou dolů, vím. Ale přesto se nedokážu ubránit depresi, těžké podzimní depresi, ačkoliv se celkem vyčasilo a listí na stromech i na zemi je pestrobarevné jako snad nikdy dosud.

Přecházím po svém bytě sem a tam, věřím, že mi ještě zavolají, že si na v poslední chvíli vzpomenou, že se uhodí do hlavy: „Jsme to ale! Na toho, kdo si to zaslouží nejvíc, jsme úplně zapomněli!“

A chvíli na to se rozezní můj telefon, já ho zvednu a uslyším v něm funění.

„Kdo je? Kdo tam je?“ vykřiknu do telefonu jako šílený.

„Tady Hrad. Co děláte v pátek večer?“ odpoví mi mlaskavý hlas.

Ano tak to bude, musí to tak být!

Už v příští sekundě se ozve zvonění telefonu!

Věřím tomu, a zdá se, že moje víra mne uzdravila, protože se opravdu ozve zvonění.

Ano, kdosi stojí za dveřmi a zvoní, jestli jsem doma.

„To jsou oni! Forejt a spol.! Přišli mi to říct osobně!“ zmocní se mne prudká radost a já běžím ke dveřím.

Ale co to?

Když je otevřu, stojí za nimi jakýsi můj známý, po pravdě řečeno, zcela nanicovatý člověk.

„To je dobře, že jste doma. Musím vám něco říct. Vy mě jistě pochopíte. Kdo jiný by to měl pochopit než vy?!“ vypadne z něj.

„Co se stalo?“ zeptám se jej věcně.

„Já...“ řekne ten člověk, zarazí, ale pak to přece z něj vyleze, „já dostanu státní vyznamenání!“

„Cože?“ vykřiknu nevěřícně.

„Ano. Vyznamenání! Řád T.G. Masaryka,“ přikývne ten člověk.

„Řád T.G. Masaryka!?“ div se mi nezatmí před očima.

„Ano, řád T.G. Masaryka! Věřil byste tomu? Ale dnes ráno mi volali z Hradu. Jestli prý mám v pátek večer čas. Já jim řekl, že ne, že už jedu ve čtvrtek na chalupu, že chci tlačit zelí.

A oni na to, že na žádnou chalupu nemůžu jet, že si mám přijít pro vyznamenání.

Pro jaké vyznamenání, divil jsem se.

Ten chlap, co mi volal, strašně funěl, mi řekl, že pro řád T.G. Masaryka.

Jakého Masaryka, chtěl jsem vědět.

Ale ten chlap mi řekl, ať to nikomu neříkám, že prý je to tajné.

Vám to ale říct můžu, vy jste poctivý člověk, všichni to o vás vědí, proto jsem taky za vámi přišel. Jestli byste mi nepůjčil oblek, ať tam nejdu v mikině, nebo v montérkách. Máme stejnou postavu, já na to nikdy nebyl, na takové ceremonie. Já se radši rýpu na chalupě v záhoně, v hlíně.“

Hledím omráčeně na známého, ale pak mi svitne: „Spletli si nás! Máme stejnou postavu, proto si nás spletli! Řád T.G. Masaryka jsem měl dostat já!

Viděli vás a mysleli si, že jsem to já!“

Známý pokrčí rameny: „Mně přece na tom vyznamenání nezáleží. Já bych radši jel na chalupu. Můžeme jim zavolat zpátky, jestli se nespletli. Ještě bych na tom jejich Hradě udělal nějaké faux pas.“

Známý vytáhne telefon a volá zpátky na Hrad.

„Volané číslo neexistuje,“ oznamuje strohý hlas v telefonu.

„To je asi kvůli tomu utajení,“ krčí rameny známý a dodává, „asi nejlepší bude, když tam zajdete osobně, a všechno jim vysvětlíte, že si vás spletli se mnou, že máme stejnou postavu.“

Ale to už dávno běžím na Hrad, ani jsem neobul, běžím v pantoflích, v trenýrkách a nátělníku, běžím a křičím: „To já, to já mám dostat Řád T.G. Masaryka! To já přežil holokaust!“