K čemu bylo Rusku mistrovství světa ve fotbale? Úplně k ničemu, protože Západ Rusko stejně nepochopí, i kdyby v něm bylo třeba deset mistrovství světa
Svatých mužů je v naší gubernii spousta, našinec o ně zakopává na každém kroku. Snad je to akutním nedostatkem asfaltových cest u nás, snad je to korupcí, jíž se v naší gubernii daří náramně, i když asi sotva, nutno přiznat, bude větší než kdekoliv jinde v Rusku.
Buď, jak buď, svatí muži proslavili naši gubernii natolik, že sem k nám jednou přijel i jeden slavný profesor z Moskvy, aby tento jev, tento ruský fenomén, jak říkal, důkladně prozkoumal. A zkoumal ho tak důkladně, že se i on stal svatým mužem.
Do Moskvy se už nevrátil. Místo to se navlékl se do žíněného roucha, obul láptě, začal se bít do prsou a prohlašovat, že Moskva je třetí Řím a Rusko pak Kristus národů.
Svatý muž, o kterém vám chci vyprávět, se jmenuje Afanisij. Místní není, to se ví určitě, ale nikdo neví, odkud se u nás objevil. Někdo tvrdí, že je ze Pskova, někdo jiný zase, že z Chabarovsku.
A zaslechl jsem dokonce i názor, že Afanisij byl nějaké velké zvíře na Sachalinu, ale přišli mu při nějaké předem neohlášené revizi na nějaké čachry machry, za které ho i, nejspíše spravedlivě, odsoudili, aby se z něho ve vězení, jak už to bývá, stal svatý muž. Jisto je, že přišel do naší gubernie po kolenou, aby zaujal brzy přední místo mezi našimi svatými muži, zvláště ženy našich představitelů státní správy na něj nedají dopustit.
„Kdepak Afanisij, to je svatý muž! Ten by pohledem uhranul i tygra,“ říkají a zasněně mhouří oči, zatímco jejich manželé lopotně okrádají erár a upevňují svou moc v gubernii, třesoucí se přitom strachy před hněvem našeho Vladimira Vladimiroviče, dej mu pánbůh zdraví, kdyby se ty jejich všechny hříchy provalily a vyšly na světlo boží.
Tento Afanisij je zajímavý, a proto si snad získal přízeň našich dam, že na rozdíl od většiny našich svatých mužů nemluví o Moskvě jako o třetím Římu, ale jako o babylónské nevěstce, která se zaprodala Ďáblu.
„Copak se sluší, aby ruský člověk klaněl jako caru někomu, kdo byl zvolen v demokratických volbách?
Demokracie je dobrá leda tak pro Západ, ale ne pro Rusko, protože demokracie je ve skutečnosti vládou židovského kapitálu. Rusko demokracii nepotřebuje, ba právě naopak, demokracie je pro Rusko zhoubou. Západ si nás nepodmanil zbraněmi, vylámal si na Rusku a jeho lidu zuby, chce nás nyní tedy ovládnout prostřednictvím demokracie.
Demokraticky zvolený prezident není mým prezidentem, demokraticky zvolený prezident nemůže být prezidentem žádného ruského člověka. Demokraticky zvolený ruský prezident je jen loutkou v rukou světovládců,“ hlásá Afanisij a všichni samozřejmě víme, koho má na mysli.
Jednou se kdosi Afanasije zeptal, jak se má tedy ruský prezident dostat k moci, když ne demokratickou cestou, načež mu Afanasij odpověděl: „Ruský člověk miluje bič, a stejně tak miluje toho, kdo má tento bič v ruce. Bylo-li pro Krista bičování utrpení, pro ruského člověka je slastí.
Ruský člověk nepotřebuje házet nějaké papírky do volební urny, ruský člověk potřebuje bič.
A kde je ruský člověk, tam je i Rusko!“
To odpověděl Afanisij, sám jsem u toho byl, a nebylo nikoho, včetně mne, kdo by si v tu chvíli nepomyslil: „To je svatý muž!“
Není tedy divu, že Afanisij odsoudil i mistrovství světa ve fotbale, které hostila naše matička Rus na svých nejlepších stadionech.
„Mistrovství světa nemělo se v Rusko vůbec konat,“ hřímal Afanisij, hroze přitom, po zvyku svatých mužů, svojí berlou západním směrem, „je to stejné, jako kdybychom sami pozvali Ďábla do chrámu božího a posadili ho do první lavice, na to nejčestnější místo a ještě se ho zeptali, jestli se mu dobře sedí.“
„A jak pak to, otče Afanasiji?“ chtěli jsme samozřejmě vědět, jak to Afanisij myslí.
„Což to není jen rafinovaný útok světovládců na Rusko?
Což to není jen Ďáblův úskok, kterým chce ovládnout duši ruského člověka?“ odpověděl Afanisij a hřímal dál, „ďáblův pohunek, který se vydává za cara, ačkoliv byl zvolen demokraticky, přistoupil na falešnou hru západu, když otevřel Rusko dokořán a dovolil, aby světovládci na posvátné ruské půdě, zkropené krví ruských synů a ruských dcer, uspořádali onu ohavnost, která jim má napomoci k ovládnutí světa.
Vždyť k čemu jinému slouží mistrovství světa než k ohlupování lidí, aby ti neviděli, kdo ve skutečnosti vládne světu prostřednictvím svého kapitálu?
Místo toho, aby mezi sebou národy válčily ve svaté válce za své sebeurčení, místo aby prolévaly krev svých synů, simulují tito synové na zeleném pažitu, zatímco světovládci dál bohatnou a upevňují svou moc.
Ať se Západ opíjí svou domnělou vyspělostí, ať masy západních lidí dál věří, že mistrovství světa není předem domluveným divadlem.
Ale ruský člověk je vyvolen ke svobodě, k tomu, aby si jej světovládci nepodmanili, jako si za mísu šošovice podmanili západního člověka.
Rusko nepotřebuje světu ukazovat žádnou svou vlídnější tvář, Rusko se nepotřebuje dělat se lepším v očích západní veřejnosti, jež je již zcela zotročena světovládci. Mistrovství světa je dílo Ďáblovo, ale Rusko, skutečné Rusko, ne to Rusko, které chtěl samozvaný car ukázat světu jako Rusko civilizované, a tedy zkažené jako Západ, je svatou zemí.
Moskva je babylónská nevěstka, novým Jeruzalém je tato gubernie!“
Jak bychom nemohli dát Afanisiji za pravdu, že se mistrovství světa nemělo v Rusku vůbec konat?
Západní člověk, nebo obyvatel Moskvy, by snad řekl, že Afanisij, je blázen a my jsme zaostalí mužici z jakési zapadlé gubernie, dopřáváme-li v našem století ještě sluchu svatým mužům.
Ale cožpak není naše gubernie vskutku Novým Jeruzalémem, cožpak my sami nejsme příbytkem Ducha Svatého, protože ruského?
Jistě, Afanisij dříve či později zmizí beze stopy, jak je u nás v Rusku dobrým zvykem, ale jeho slova, jeho slova, ta už v nás zůstanou navždy, jsouce zrnem, které, zemře-li, mnoho užitku vydá, vždyť už i my máme před svými chruščovkami zaparkované mercedesy…
