Není divu, že prof. Václav Klaus volil SPD, o jejíž inteligentnější klon se druhdy neúspěšně pokoušel jeho vykutálený synek. Svůj ke svému...
V malebné pražské čtvrti Hanspaulka stojí v malém parčíku malebný zámeček, nebo spíš palác, který se honosí slavným jménem Institut Václava Klause. Vhodnější monument blbosti si nelze představit.
Nelze si představit už jen proto, že každičký den do tohoto slavného Institutu dochází Láďa, rváč za lepší svět a taky náramný pivní expert, jehož pivním majstrštykem je to, že ještě dokáže rozeznat patnácté pivo od šestnáctého. Dokud neexistoval Institut, neměla blbost svůj pomník, teď ho má.
,Na co potřebuje blbost pomník?' říkají si mnozí.
Tito mnozí ovšem zapomínají na jedni věc, aby měl Láďa kam chodit do práce, musí existovat Institut, pomník blbosti, protože ničenu jinému, krom piva, samozřejmě, není Láďa tak oddán.
A do práce, do onoho bombastického pomníku, se Láďa doplazil i dnes, den předtím se totiž konala První pivní tramway, druhé semifinále degustace českých ležáků První pivní extraligy.
A sotva se Láďa rozvalí na svůj pracovní stůl, už něj stojí sám zakladatel Institutu!
„Láďo, víte, že jsem podal žádost o vstup do EU, a že jsem pak, to už jak národem milovaný a zbožňovaný prezident nevetoval Lisabonskou smlouvu?“ zeptal se zakladatel Ládi.
„Grrrrrr!“ říhnul si Láďa na znamení toho, že to ví.
„A víte, že jsem mobilizoval v roce 1998 proti socialistům?“ zeptal se zase zakladatel.
„Grrrr!“ i teď si Láďa říhnul.
„Proč to vlastně říkám? Říkám to proto, že by se kvůli tomu mohlo zdát divné, že jsem právě volil SPD, stranu, která popírá všechno, co jsem dosud hlásal,“ řekl sympaticky nasládlým hlasem zakladatel a neméně nasládle pokračoval, „ano, může se to zdát divné, že obdivuji Davida, člena ultralevicové Levé alternativy, ve které se angažoval i Petr Uhl, a generála Blaška, komunistického lampasáka.
Ale vždyť já jsem taky levičák, Láďo!
Vždycky jsem byl levičák, jak bych jinak mohl dělat v Prognostickém ústavu, který spadal přímo pod ÚV KSČ?
Kdybych nebyl levičák, tak mě tam ani nevezmou!
A všechny ty moje kecy o volném trhu, to byla jen zástěrka proto, aby si polistopadový kartel komunistických prominentů v čele s Babišem mohl rozkrást státní majetek, tak jsem budoval kapitalismus, jako pokračování socialismu!
To byla moje role a já tu roli splnil beze zbytku!
Jen se na mě podívejte, Láďo, a řekněte, co mám společného s volným trhem a se svobodou!
Sám vidíte, že vůbec nic, vždyť já jsem zrovna taková vyžírka jako vy, Láďo.
Proto nemůže být divu, že volím SPD, jejíž program se nijak neliší od komunistů, Láďo!
Však je v SPD taky dobře půlka komunistů, jako v Chartě 77!
Bašta, kandidát na prezidenta SPD, člen Revoluční mládeže jako Uhl, to je člověk, kterého plně obdivuji a ke kterému se nyní, po svém coming outu, otevřeně hlásím.
Ne k nějakému Miltonovi Friedmanovi, který se přede mnou plazil po zemi, abych se mu podepsal do všech svých knih!
Vždyť i vy jste, Láďo, kandidoval za SPD do Senátu, i vy jste levičák!
Bluesmani byli vždy multikulturní levičáci!
Celý náš Institut je levičáckou baštou, protože na něm není ani ň, pravicového, a nikdy ani nebylo. Inu, život už někdy tropí takové žerty.
Jestli, Láďo, se mnou souhlasíte, tak si zase říhněte, ať mám hezký den.“
„GRRRRRRR!“ vydralo se z Láďova hrdla hromové říhnutí, které plynule přešlo do nádherného zvracení, načež se zakladatel Institutu samým blahem udělal.
Dnes se v Institutu Václava Klause zase říhalo. A zvracelo. Nikomu se nic nestalo, když nepočítáme zakladatelův výron. Jen byl pozvracen Institut Václava Klause. Však ho není škoda.
