Když dva dělají totéž, není to vždy totéž! Prší, vody je sotva po krk, a tak mě napadlo, vyzvat pana Nožičku na souboj. No a tak, jsem zpracoval stejné téma jako on včera. Kdo je vítězem, o tom rozhodnete vy, čtenáři. Demokraticky
Stáli jsme v Lánech před vchodem do zámku, nechali na sebe poživačně dopadat studené podzimní dešťové podzimní kapky a radovali se života pana prezidenta, který seděl vevnitř, v teple u krbu a četl střídavě Přítomnost a střídavě knihu, však víte, kterou, tu o principu nekompetence.
Najednou se však rozštěkali psi ve Vrátově psinci jako kdyby ucítili škodnou a my viděli, jak z nenápadné limuzíny neurčité barvy vystupují, celí prostovlasí, předseda vlády s ministrem vnitra a míří si to rychle přískoky k zadnímu, docela nenápadnému a v houští skrytému, vchodu pro služebnictvo.
„To přijeli jistě kvůli 28. říjnu, našemu největšímu svátku po Janu Husovi!“ zvolal jsem a jedním dechem dodal, „blaze tomu, koho pan prezident 28. října vyznamená!“
Byl mezi námi i Jirka Ovčáček a ten nám řekl: „Pan prezident chystá dvacátého osmého října na Hradě velkou oslavu, bude tam dokonce i jeho paní, první dáma, a pozval mnoho lidí.
Požádal proto mne, svého služebníka, abych řekl pozvaným: ,Pojďte, vše už je připraveno, pan prezident má pro vás v kapse vyznamenání.‘
Poslechl jsem pana prezidenta a šel za nimi.
A víte, co se stalo? Začali se jeden jako druhý vymlouvat!
První mu řekl: ,Jsem zbabělec, bojím se na Hrad přijít. Prosím tě, přijmi moji omluvu.‘
Druhý řekl: ,Jsem hlupák, který nikdy nic nedokázal, hanbím se před pana prezidenta předstoupit. Prosím tě, přijmi moji omluvu! ´
Další řekl: ,Jsem žumpa, nemohu na Hrad přijít, protože bych tam smrděl. Prosím tě, přijmi moji omluvu! ´
Jiný řekl: „Jsem Tchajwanec. Nechci ohrozit zájmy České republiky, kdybych přišel na Hrad. Přijmi, prosím tě moji omluvu!‘
Onen řekl: „Bohužel! Jsem pražská smetánka, nemohu přijít, protože mám právě rozečtenou moc zajímavou knihu! Přijmi, prosím tě, moji omluvu.
Tamten řekl: „Je mi líto! Jsem pražská kavárna a mé srdce je plné zloby! Krom toho jsem už pozván do jednoho klubu na akci, při které se natáčí porno. Přijmi, prosím, moji omluvu!‘
Ten řekl: „Nepřijdu. Jsem samozvaná elita. Zvu se zásadně sám. Přijmi, prosím, moji omluvu.“
Kdosi řekl: ,Nemohu, i kdybych se rozkrájel! Jsem umělec, mám na hlavě mokrý hadr a krom toho jsem se stáhl do ústraní a taky potřebuji nutně hladovět. Přijmi, prosím moji omluvu.‘
Vrátil jsem se a oznámil to panu prezidentovi: „Všichni pozvaní vám na oslavu 28. října hází bobek, zvysoka vám na to kálejí, pane prezidente.“
Tu se pan prezident tuze rozhněval a pravil mně, svému služebníkovi: ,Žumpa! Zbabělci! Hlupáci, kteří nikdy nic nedokázali, jenom piští! Jdi rychle na ruskou a čínskou ambasádu a přiveď na oslavu 28. října všechny lidi, co tam najdeš, včetně pracovníků tajných služeb a maršála Koněva!‘
Šel jsem na ruskou a čínskou ambasádu a všechny do jednoho pozval na oslavu 28. října na Hrad.
Řekl jsem proto panu prezidentovi: ,Pane prezidente, stalo se, jak jste rozkázal. Rusové i Číňané přijdou, maršál Koněv taky. Ale ještě je na Hradě místo.“
Pan prezident mi na to řekl: ,Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám, a přinuť je, ať přijdou, aby se můj Hrad naplnil. Neboť pravím vám:-Nikdo z těch mužů, kteří byli pozváni, neokusí mé večeře, ani lásky!-‘“
Po slovech Jirky Ovčáčka nastalo ticho, k tomu, co řekl, nebylo už co dodat. A jak jsme mlčeli, ani jsme si skoro ani nevšimli, že předseda vlády a ministr vnitra už zase vyšli ven ze zámku a nasedli do auta, stačíce za těch pár kroků ještě jednou docela promoknout, protože neměli nejen vyznamenání, ale ani deštníky, jen roušky, dávno už nevyžehlené.
