Ve všech kostelích zní dnes tato slova. Znamená to snad, že je Hospodin multikulturní levičák, který chce zaplavit Evropu migranty?
Ovdověla jsem před třemi lety. Manžela mi zabil covid. Byl to hodný a pracovitý člověk. Každé ráno obcházel popelnice a recyklační kontejnery s dvoukolákem, o který se vzorně staral, nebylo na něm ani kouska rzi, a jeho korba byla natřena pěknou zelenou barvou. Z popelnic a recyklačních kontejnerů vybíral starý papír a vozil ho do sběru.
Snili jsme o tom, že si našetříme na nějaký starší ojetý elektromobil, proto jsme část peněz ukládali stranou.
Ale pak manžel zemřel, i když byl očkovaný.
Zůstala jsem sama s dětmi. Ceny všeho vystřelily strmě vzhůru, to, co jsme si našetřili na elektromobil, se brzy rozkutálelo.
Nemáme už tolik peněz jako dřív, když ještě muž žil, upadli jsme do energetické chudoby, jaký div, že ještě žijeme a stojíme na nohou!
Jedinou útěchou a životní vzpruhou je nám tak víra.
„Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným.
Hospodin vysvobozuje vězně!
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce!
Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení!“ opakuji si bez přestání.
A se mnou to opakují i děti: „Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným.
Hospodin vysvobozuje vězně!
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce!
Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení!“
Byla bych se hanbou propadla, kdybych každý týden nepřispěla Bohu do jeho pokladnice v chrámu na přilepšenou, za to, jak mne chudou a trpící vdovu povzbuzuje, jak mi dává najevo svou lásku. Vždy jsem dokázala pro boha sehnat nějaké peníze, ale dnes, o jaká hanba, nenašla jsem doma víc než dva měďáky!
„Ó bože, co ti dám, když nic nemám?“ zalkala jsem.
Toho samozřejmě využil Ďábel, který mne okamžitě pokoušel.
„Nechej si ty dva měďáky! Za co nakrmíš děti, aha? Bůh se obejde i bez tvých peněz! Na co mu, Stvořiteli tohoto světa, budou tvé dva měďáky?“ pokoušel mě Ďábel.
Ale já svoji duši před ním ubránila.
„Kušuj, satanáši, padlý anděle, zdroji veškerého zla! Dobře víš, že nejde o to, zda Bůh potřebuje mé peníze, ale o to, kolik toho dokážu pro Boha obětovat!“ odehnala jsem od sebe Ďábla, pokušitele (pomodlila bych se i Otčenáš, ale bylo to ještě před ukřižováním Krista).
A tak jsem s těmi dvěma měďáky vydala do chrámu, abych je tam hodila do pokladnice a tak nejlepším možným způsobem osvědčila svoji víru v Boha.
Před pokladnicí už stála dlouhá fronta. Stáli v ní samí pracháči, kteří se předháněli v tom, kdo hodí do pokladnice víc prachů.
Ale nezáviděla jsem Bohu ani trochu ty peníze, ani jednou jsem si nepomyslela: „Bože, to je prachů! To by mně stačilo na celý život a tady to nějaký pracháč hodí do chrámové pokladnice, jako by se nechumelilo, jako by se zbavoval jen nepotřebného smetí!“
Přála jsem ty peníze Bohu z celého svého dobrotivého srdce naplněného láskou k němu.
Když už jsem pomalu přicházela na řadu, všimla jsem si, že u pokladnice stojí nějaký muž.
Vypadl opravdu divně. Dlouhé vlasy mu spadaly až na ramena a jeho bradka připomínala, nu, proč to neříct, kozla. Ten muž upřeně hleděl na chrámovou pokladnici a díval se velmi bedlivě, kolik lidé do ní dávají.
„Panebože, to bude ostuda!“ hrklo ve mně.
Všichni přede mnou dávali do pokladnice tolik peněz, a já tam dám, jen dva ubohé měďáky.
Co si o mně ten chlap pomyslí!?
Ale to už jsem stála před chrámovou pokladnicí, která na mne otvírala svá nenasytná ústa, kterými prošlo již tolik peněz, že by za ně Šalamoun vystavěl nejmíň tři chrámy.
Natáhla jsem třesoucí se ruku a hodila od toho otevřeného chřtánu své dva měďáky, to jediné, co jsem našla doma.
I kdybych kojila na veřejnosti, nebo byla učitelem zákona, chodila ráda v dlouhých řízách, nechala se na ulicích zdravit a pod záminkou dlouhých modliteb nevyžírala takové vdovy, jako jsem já sama, nestyděla bych se víc než teď, když jsem hodila do chrámové pokladnice dva měďáky, ta byla už tak naditá prachama, že se tam ty moje dva měďáky sotva vešly.
Od hanby zamlženým pohledem podívala jsem se úkosem na toho chlápka, který stál u chrámové pokladnice. Byla jsem přesvědčena, že mne začne plísnit, za to, jak málo jsem dala Bohu.
Ale k mému údivu ten chlápek zvolal: „Rychle sem! Pravím vám, rychle sem!“
Odněkud se vynořila spousta jiných chlápků, kteří se nábožně shlukli kolem toho první chlápka, tázajíce se ho: „Proč nás, voláš Pane!“
A ten první chlápek ukázal na mě, a já už byla úplně hotová, byla jsem už stopro přesvědčená, že ty svoje kumpány zavolal jen proto, aby jim ukázal, jak jsem bezbožná, když dávám bohu jen dva měďáky.
Ale ten chlápek řekl: „Amen, pravím vám: ,Tato chudá vdova dala Bohu víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí!‘“
Ostatní chlápci na mě obdivně pohlédli.
Slyšela jsem, jak kdosi z nich, vypadal jako slečinka, ani vousy mu pořádně nerostly, obdivně zašeptal: „Dala ze svého nedostatku! Svatá to žena!“
Po těch slovech se mi zatočila hlava tak, že jsem se musela opřít o sloup.
Já, chudá vdova a svatá žena!
Vždyť svaté ženy jsou urozené a bohaté šlechtičny, třeba Anežka Česká, nebo Klára, ta byla dcerou vévody, které dávají ze svého nadbytku, žádná světice není chudou vdovou!
Když jsem znovu nabyla sil, ten chlápek se svými kumpány už byl pryč, chrámová pokladnice už byla taky prázdná, boží služebníci už si nasypali její obsah do svých kapes, oddechla jsem si úlevou, i ty moje dva měďáky jim byly dobré!
Nějak jsem se dopotácela domů, kde na mne čekaly hladové děti.
„Máme hlad, mámo! Od rána jsme nic nejedly!“ přiznaly se mi děti.
Chtěla jsem jim říct to, co jim říkám vždy, když si děti stěžují, že mají hlad: „Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným.
Hospodin vysvobozuje vězně!
Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce!
Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení!“
Ale místo toho jsem řekla, kdoví proč: „Radujte se, děti, že hladovíte! Vaše matka je už tak chudá, že může dávat Bohu almužny!“
Kdybych věděla, že tato moje slova parafrázuje ten nezbaboh Nietzsche, raději bych si v tu chvíli jazyk ukousla, neboť bylo by lepší, aby zahynul jeden z mých údů, než bylo celé mé tělo kvůli němu uvrženo do pekla!
