Co jsem slyšel, tak pan docent Ševčík je skutečně obětavý a pokorný člověk, který, pokud se mýlí, tak to velmi ochotně uzná, aniž by byl nějak arogantní či sebestředný. A na tohoto opravdového člověka rozpoutala vládní média hon!
Vracel jsem se od jedněch známých, u kterých jsem trávil sobotní, sice jarní, ale ve skutečnosti, kterou se nám vláda snaží utajit, docela studené odpoledne. Tito známí bydlí v zahradní chatce, ve které mají bubnová kamínka. Proto jsem je šel navštívit, abych se u nich trochu ohřál a taky ušetřil v dnešní těžké době za otop, když jsem někde na návštěvě, tak nemusím topit doma, to dá selský rozum.
Se známými jsem rozmlouval o všem možném a někdy kolem třetí hodiny se zvedl k odchodu.
„Kudy půjdeš?“ ptali se mě známí.
„Ještě nevím,“ přiznal jsem se.
„Jdi kolem Národního muzea, to máš nejkratší,“ poradili mi známí.
„To ano, ale zase bych musel jít kolem toho žlutomodrého hadru, co tam visí a poslušně mu salutovat. To to raději vezmu oklikou přes Kolín,“ namítl jsem.
Ale známí trvali na svém: „Ne, ne, určitě jdi kolem na Národního muzea, je to nejkratší!.“
„Dobře, půjdu kolem Národního muzea, když mi to radíte,“ slíbil jsem, že se podvolím jejich přání, částečně i z vděku za to, že jsem se mohl u nich nahřívat.
A protože nemám ve zvyku neplnit své sliby, vydal jsem se skutečně tou cestou, které vedla kolem Národního muzea. Jeho budovu jsem už měl na dohled, když jsem si všiml, že na chodníku leží nějaký člověk, ale nejenže leží, ale je i zcela zkrvavený!
„Proboha, co se vám stalo, vždyť vypadáte jako byste se účastnil bitvy u Sokola!?“ vykřikl jsem a začal mu pomáhat ze země.
„U Národního muzea policie brutálně potlačuje pokojnou demonstraci. I mě policajti brutálně zbili, vyrazili mi všechny zuby, podívejte,“ ukázal mi onen zbitý člověk dva zuby, které svíral ve své dlani, dodávaje, „mohl byste mě, prosím, odvést zpátky k Národnímu muzeu?
Musím nutně mluvit s velitelem zásahu, říct mu, že mlátí nevinné lidi!“
„Ne, to je nerozumné!“ zavrtěl jsem hlavou a dodal, „kdybych vás dovedl zpátky k Národnímu muzeu, tak by nás určitě policajti přimáčkli ke zdi a zase zmlátili, vás dokonce podruhé, i když už vám žádné zuby vyrazit nemůžou. Rozumnější bude, když vás dovedu k sobě domů, bydlím kousek odtud, v Bartolomějské. Tam vás ošetřím, respektive zavolám paní doktorkou Pekovou, aby vás ošetřila. Vypadá to, že máte roztržené obočí, zašije vám ho. Sanitku nemá volat smysl, jistě by vás hned odvezli do Bohnic. To je osvědčený trik každé totality, když nemůže člověka rovnou zavřít do kriminálu, tak ho aspoň zavře do blázince.“
„Ano, to bude asi rozumnější,“ souhlasil zkrvavený člověk a sykl bolestí, jak se jeho roztrženého obočí dotknul svým křídlem kos, který právě letěl kolem, „řezali nás hlava nehlava, ani štíty si nevzali, fašouni! A my jen pokojně stáli před Národním muzeem, abychom strhli modrožlutý hadr, co tam visí, protože Ukrajinci nejsou Slované. Ježíš byl Slovan, ale Ukrajinci nejsou Slované.“
„Ano, ??přesně takhle reaguje nervózní totalitní režim. Arogancí, obušky a násilím. Napřed nechá lidi dvě hodiny demonstrovat, aby vyvolal zdání svobody, a pak je brutálně zmátí.
Vůbec se nedivím, že lidem už jde ta modrožlutá záplava na kdejaké budově, natož pak na historické budově Národního muzea, na nervy. Totéž platí o válečnické rétorice a skutcích našich vládních militaristů, kteří vedou naši zemi do bídy.
Jeden z nejúžasnějších momentů je, když lidé na Rudém náměstí skandují: .My chceme mír!'“
„My jsme taky skandovali jako na Rudém náměstí, že chceme mír. Celý Václavák skandoval, že chce mír,“ řekl s hrdostí onen člověk a vzápětí se mi představil, „promiňte, že jsem se vám nepředstavil. Ale člověk musí být dnes opatrný, třeba Druláka vyhodili z práce a od té doby ho nikdo neviděl, a taky je to všude samý provládní satirik, ale vy jste náš člověk, to se hned pozná, jinak byste mne už dávno zesměšnil.
Jsem JUDr. Rajchl. Pořádal jsem demonstraci na Václaváku, svezl na ni lidi z celé republiky, zaplatil jim cestu, protože žijí v bídě a totalitní moc se mě snažila umlčet. Vyrazila mi všechny zuby!“
JUDr. Rajchl mi zase ukázal dva zuby, které držel v dlani. Byl to špičák a třenový zub, oba už trochu zažloutlé.
„Nebojte, u mě budete v bezpečí. Za komunistů jsem u sebe schovával disidenty, protože pod svícnem je největší tma. V září 1989 u mě přespal i Miroslav Ševčík, který právě odešel do ilegality, protože v KSČ běžela na plné obrátky čistka zaměřená proti vnitřnímu nepříteli, a on byl první na ráně, jelikož měl dlouhé a hodně umaštěné vlasy,“ řekl jsem a rychle dodal, „ale to, co se děje teď, to se nedělo ani za komunistů, za komunistů nedával nikdo lidem nálepky, že jsou ruští švábi, jen proto, že milují Puškina!“
Pod JUDr. Rajchlem klesly nohy, jak byl oslabený svým těžkým zraněním na obočí, které si už na první pohled vyžadovalo nejméně tři stehy. Hodil jsem si ho proto na záda, a spěchal s ním k sobě domů, do Bartolomějské ulice, kam jsme nakonec šťastně, kličkujíce mezi vodními děly, která chvátala k Národnímu muzeu (za volantem jednoho z nich jsem zahlédl i Rakušanův kuní ksicht), dorazili .
„Děkuji vám,“ poděkoval mi JUDr. Rajchl.
„Není zač. Je to moje občanská povinnost, vzepřít se totalitnímu režimu, který omezuje svobodu slova,“ mávnul jsem rukou na znamení toho, že taky byste se na mém místě zachoval každý slušný člověk, kdyby našel na chodníku zmláceného, nebo novičokem přiotráveného opozičního vůdce.
„Ještě, že jste mi to připomněl,“ usmál se těžce zraněný opoziční lídr a vytáhl z kapsy otlučený mobil, „mohl byste, prosím, vymazat můj projev na sociálních sítí? Potřebuji to vymazat, kvůli cenzuře. Ještě se mi trochu třesou ruce.“
„Samozřejmě, můžu,“ vzal jsem si mobil a začal mazat projevy JUDr. Rajchla, aby je nemohla vymazat cenzura, „naštěstí už to nebude dlouho trvat. Předložil jste vládě své požadavky a pokud je nesplní, tak si sama zakroutí krkem. Do měsíce budete mít veškerou moc ve svých rukou a bude po bídě a bude mír.“
„Ano, do měsíce budu mít moc ve svých rukou. A bude po bídě a bude mír,“ přikývl docela vážně JUDr. Rajchl a vážně pronesl, „víte moc, to je pro mě především velký závazek. Závazek vůči těm, kteří obětovali své životy v boji proti zrůdné totalitě, do jehož čela mě sami postavili. Ano, moc to je především právo, protože moc musí být především vládou práva, ne nějakého Rajchla.
A taky respekt, ano, moc, to je taky respekt, vyjma respektu k Respektu a k těm, kteří mají na svědomí dnešní masakr u Národního muzea, ti budou po zásluze a spravedlivě potrestání. A v neposlední řadě je moc pro mě odpovědností, odpovědností za to, že každý občan bude mít právo na dostatek levného ruského plynu, a ovšemže taky odpovědnost za vyhnání nadnárodních společností z naší země, včetně Facebooku.“
„Chcete vyhnat z naší země Facebook, na kterém je závislá drtivá většina našich vlastenců?“ podivil jsem se.
JUDr. Rajchl zakroutil hlavou: „Facebook od nás nevyženeme, Facebook znárodníme a zrušíme na něm cenzuru, samozřejmě, aby už na něm nikdo nemohl beztrestně urážet vlastenecké síly!“
A jen to JUDr. Rajchl dořekl, dorazila MUDr. Peková, aby zašila opozičnímu vůdci roztržené obočí. Nemýlil jsem se, byla to opravdu ošklivá rána, která si vyžádala skutečně tři stehy.
„Máte dnes pěkný hologram,“ pochválil jsem MUDr. Pekové, když došila, její hologram, „dnes vypadáte opravdu velmi slovansky! Klidně bych si vás mohl splést z některou dcer praotce Čecha.“
Kompliment to byl opravdu podařený, protože JUDr. Rajchl už s hlavou omotanou bělostným fáčem, skrz který prosakovala rudá krev, takže vypadal jako Okamura, zvolal: „Čechy Čechům! Ševčík na rektorát!“
„Čechy Čechům, Ševčík na rektorát, hehe!“ zvolal jsem spolu s hologramem MUDr. Pekové a musel se tomu zasmát, protože něco takového ti gauneři z Bartolomějské takto nahlas už dlouho neslyšeli!
