Hnus! Kde se v D. Hůlkovi vzalo tolik nenávisti a zloby?

Na to, abyste vrátili státní vyznamenání, musíte mít srdce plné zloby a rozum zatemněný nenávistí. Každopádně D. Hůlka u mě dnes skončil. Táhni tam, kam patříš, do pražské kavárny!

            Když se ke mně dostala informace, že Hůlka vrací vyznamenání, vším jsem okamžitě praštil a běžel na Hrad, protože jsem dostal strach o Jirku ovčáčka. Vkročiv do prezidentovy kanceláře, hned jsem věděl, že je zle, tak zdrceného jsem Vráťu neviděl, ani když mu oznámili, že jeho nejmilejší prase je vyhublé na kost a taky nemocné, takže se bude muset asi zabít.

            „Bože, tak zdrceného jsem ho ještě neviděl! Mám o něj takový strach! Jestli si něco udělá, já to nepřežiju!“ zalkal Vráťa, když mě uviděl a prosebně dodal, „jdi, prosím tě, za ním! Já na to nemám žaludek!“

            „Neboj, všechno se v dobré obrátí,“ řekl jsem konejšivě a vkročil tam, odkud se ozýval pláč tak srdceryvný, který by ze sebe nedokázala vydat na prknech Vinohradského divadla ani Dagmar Havlová ve svých nejlepších letech.

            Přiznám se, že jsem situaci trochu podcenil, protože to, co jsem viděl, mě omráčilo natolik, že jsem div ztratil vědomí, jak to bylo neuvěřitelné.

            Uprostřed místnosti stál Jirka Ovčáček a skutečně plakal!

            Ach, můj bože, to byl tak příšerný pláč, že při něm tuhla krev v žilách.

            Spatřiv mne, vrhl se ke mně Jirka jako pasažér Titaniku k záchrannému kruhu, a položiv mi hlavu na rameno, pustil se do kvílení, které by mu musel závidět i Ginsberg, který za mlada, jak známo, s oblibou hladověl.

            „Kde?! Kde!! Kde se v lidech tolik zloby?“ lkal, zatímco já ho marně hladil po hlavě, „tolik zloby, která jim pak zatemní jejich srdce!

            Vrátit vyznamenání, to je přece vzkaz celé republice, jejím hodnotám, obětem předků a hlavně pak zadků!

            Člověk, který něco napsal ve zlobě, pak toho lituje. Já nikdy ničeho nelitoval, protože já nikdy nic nenapsal ve zlobě!

            Naopak, já šířím pravdu a lásku, vymítám z lidských srdcí zlobu, jako se z nich vymítá Ďábel.

            Chci, aby všichni pana prezidenta milovali, jako ho miluji já.

            Ale zloby je pořád víc!“

            Bylo mi toho chlapce líto, ale co jsem mohl na to říct jiného než: „Boží mlýny melou. Sice pomalu, ale melou. A stejně tak se na každou svini vaří voda, a na tu hladovou obzvláště. Tvoje láska musí zvítězit nad zlobou a tak nad ní zvítězí. Ti, co se provinili, budou po zásluze potrestání věčným zapomenutím, šmíra jedna nevděčná!“

            Ale má slova, jakkoliv konejšivá, nepadla evidentně na úrodnou půdu.

            Jirka Ovčáček ode mne odskočil a začal se bušit v hruď: „Moje vina! Moje vina! Je to všechno moje vina! Moje vina, že v lidských srdcích tolik zloby!

            A proč je to moje vina?

            Ne proto, že Peroutka morálně selhal a napsal, že Hitler je gentleman, ale proto, že rozdávám málo lásky!

            Ano, rozdávám málo lásky, musím rozdávat víc lásky, musím se pro lásku  celý obětovat, aby zmizela zloba z lidských srdcích.

            Musím víc bojovat proti zlobě, musím, není jiné cesty, aby všichni pana prezidenta milovali.

            Musím! Musím!“

            Aniž bych tomu stačil nějak zabránit, začal Jirka Ovčáček mlátit hlavou o zeď. Udeřil s ní o zeď jednou, podruhé, potřetí a pak se svalili na zem, šťastně se usmívající ze svého snu.

            Vypadl tak líbezně, s rozbitými brýlemi, že jsem nemohl od něho odtrhnout zrak, jeho panenský úsměv by mu mohla závidět i Panenka Marie ve chvíli, kdy ji anděl zvěstoval narození Páně.

            „Spí?“ ozval se mi za zády Vráťův tichý hlas.

            „Ano, spí, před malou chvilkou usnul,“ zašeptal jsem.

            „Chválabohu. Slyšel jsem tři duté údery, a pak najednou bylo ticho. Napadlo, že mohl usnout, tak jsem nakoukl dovnitř,“ šeptal Vráťa a v jeho hlase bylo slyšet úlevu, „jen ať spí, chudák hoch! Je tak křehký, tak citlivý, tak jemný, pro dnešní krutou dobu, ještě nikdy nebyli umělci a mainstreamová média brutálnější než teď, ani za Caliguly ne!

            Ta zloba ho jednou zahubí, vím to!

            Já jsem na zlobu zvyklý, vždyť jsem podruhé ženatý, vím, co zloba dokáže, jaký je to hnus, umím s tím pracovat.

            Vsadím krk na to, že nám ho, hocha nebohého, utýrají před očima, kurvy jedny umělecké, žumpa jedna novinářská!

            Kéž by se nikdy neprobudil, kéž by jen spal a spal, ochráněn milosrdným spánkem před zlobou tohoto krutého světa!

            Jak je v tom svém spánku šťastný, vypadá jako nerozvinuté poupátko!“

            „Ano, jako poupátko,“ přitakal jsem a vyšel po špičkách z místnosti, aby nebohého Jirku Ovčáčka neprobudil, abych jej uchránil před světem plným zloby, kterou jsou lidská srdce nacucaná až po okraj.