Jako ryzí grafoman mám pro spisovatelskou aktivitu Václava Klause staršího samozřejmě pochopení, protože lepší kniha od Klause než beseda, kde jsou tři stejní chytráci, kteří říkají totéž a vzájemně se ujišťují, jak jsou dobří
Rozhodl jsem se, že navštívím Otce i Syna.
Syna jsem zastihl při jakési rukodělné činnosti, ale Otec byl nejspíše zase ve svém království, které není z tohoto světa.
„Otec zase masturbuje,“ potvrdil mi Syn moji domněnku.
„Co se dá dělat?
Takřka vždy je to silnější než my. Ani sebepevnější vůle k moci tomu nedokáže zabránit.
Ale proč se bránit tomu, co je příjemné, co v nás vyvolává věčnou blaženost?
Nechceme-li trpět, je to přirozené, ale stejně tak musí být přirozenou i Otcova masturbace,“ odvětil jsem.
„Jsem téhož názoru, že není důvod pro to, abych na sociálních sítích taky nemasturboval,“ přikývl Syn a dodal, „jestli chcete Otce vidět, najdete ho tam jako vždy.“
„Rád ho zase uvidím v celé jeho nebeské slávě!“ řekl jsem a protáhl se úzkou škvírou za Otcem do jeho království.
Toto království nebylo příliš velké, kdejaký suchý hajzl je větší. Otec seděl na trůnu a opravdu psal, jak mě Syn upozornil, další svatou knihu, aby v ní zjevil Pravdu. Ač bylo v jeho království celkem vedro, byl Otec navlečený tak, jako by právě lyžoval, v rohu tohoto miniaturního království pak sedělo cosi, co připomínalo Livii.
„Píšete další knihu?
O čem bude to povídání?“ zeptal jsem se Otce.
Otec přestal psát, podíval se na mě a řekl: „Já, já, jááááááááá!“
Slastné sténání, jež z Otce vycházelo a v něž se proměnilo to jediné slovo, které znal, bylo nejlepším důkazem slasti, jež se Otce zmocnila a jež mu zvlhčila oči, kterými na mě teď nepřítomně hleděl.
„Nu, vidím, že se máme opět na co těšit, nebudu vás rušit, ať už je to co nejdřív venku,“ řekl jsem Otci a protáhl se zpátky za Synem.
„Existuje jen jedna Pravda, a tou je Otec,“ řekl mi Syn.
„Ano,“ přikývl jsem a dodal, „čím je Otec starší, tím jsou jeho myšlenky čistší a průzračnější, zraje jako víno a dobrý hospodář nechává to nejlepší víno až na konec.
Svatá kniha, kterou teď píše, zcela jistě, aspoň podle toho, co jsem měl možnost vidět, překoná všechny jeho předešlé svaté knihy.
A že zase píše o sobě?
A o čem jiném než o sobě by měl psát Otec, jenž je vším?
Co to vlastně děláte?“
„Vyrábím ručně mopy, abych taky jednou v životě dělal něco pořádného. Budu s nimi objíždět vánoční trhy a nabízet za dumpingovou cenu, protože odmítám dotace, které křiví trh, normální je pracovat, nebo podnikat.
Bohatství vzniká z práce!“ vysvětlil mi Syn, co dělá.
„To je chvályhodné, aspoň konečně vyčistíme ten dotační Augliášův chlév,“ přikývl jsem.
„A je to!“ odložil Syn hotový mop a zeptal se mne, „nechcete trochu ovesné kaše?
Zbyla nám od večeře.“
„Ovesnou kaši si dám vždy rád,“ přikývl jsem.
Syn mi naložil ovesnou kaši a pustil se do výroby dalšího mopu.
Dal jsem se do chutné ovesné kaše, a když jsem jí měl asi půlku v sobě, uvědomil jsem si, že tady nikde nevidím Jakla svatého.
„Kde je Jakl svatý?“ zeptám se.
„Jakl svatý je podle Halíka Klaus v nás,“ odvětí mi Syn.
A sotva se Syn zmíní o Halíkovi, přiběhne odněkud Synova Dcerka a s dětskou důležitostí mi sděluje: „Halík je lepšočlověk, protože útočí na demokracii, kterou vybudoval Děda a píská na Tátu, já to sama slyšela!“
„Máte chytré dítě,“ pochválím Synovi plod života jeho.
„Bez dcery z ODS neodejdu!“ vykřikne Syn v rozrušení asi zapomínaje, že už z ODS odešel.
„No nic, já už půjdu, přišel čas vzít si naši zemi zpátky,“ řeknu a zvednu se k odchodu.
„Klidně mi napište na facebook, že jsem pitomec, lidé ať si sami udělají názor!“ klade mi ještě na srdce Syn.
„Nebojte, napíšu, ať si lidé udělají názor sami, tak je to nejlepší!“ slíbím mu, ale jsem lhář a tak svůj slib nikdy nesplním.
