Globální finanční krize? Otázka už není kdy to přijde, protože brzy

Finanční krize přichází, čiňte pokání! Banka bank má strach, mějte ho taky, protože ryba zapáchá vždy od hlavy

            Jsemť člověkem jasnozřivým, toť mé prokletí, kterým mne potrestal bůh, neboť jsem nejspíše příliš mnoho pojedl zakázaného ovoce ze stromu poznání, byv ještě duší nevtělenou do těla, v němž nyní přebývám.

            Vidím do budoucnosti a proto mne lidé, přesněji tupé lidské stádo, považuje za šílence.

            Mé šílenství však není onoho požehnaného druhu, jenž činí své hostitele šťastnými, protože chudými duchem (a proto blahoslavenými). Mé šílenství je ono druhu, jenž činí ze svých hostitelů proroky, tedy lidi nanejvýš nešťastné, věčně neklidné, pronásledované bez přestání zjeveními, v nichž zračí se neradostná budoucnost.

            Vedu tak svinský, protože potulný a všech ohledech neuspořádaný život proroka, jehož žene věčný neklid z místa na místo.

            „Čiňte pokání, finanční krize se blíží!“ hlásám své proroctví, protože kam pohlédnu, tam vidím blikající varovné světlo, vidím ho v každé hvězdě, ba vidím ho i ve Slunci, v ohýnku cigaret, jejichž dým do sebe vtahují vášniví kuřáci.

            Ale všichni si ťukají na čelo a nejvíce si ťukají na čelo ekonomové.

            Ťukají si na čelo všichni beze zbytku, jako jeden muž, jako jedna žena, jež byla stvořena z žebra muže, a tedy by měla mít stejnou DNA, říkajíce: „To bychom o tom museli něco tušit!“

            Nemo propheta in Patria!

            A tak bloudím z místa na místo, nikde srdečně nepřijat, všemi odmítán. Nikdo nečiní pokání, k němuž bez oddechu vyzývám, spotřebitelé se dál vesele zadlužují, spekulanti dál vesele vyhledávají extrémně rizikové investice a centrální banky?

            Centrální banky dál pěstují zhoubnou plíseň nízkých úrokových sazeb!

            Nikdo mne neposlouchá, nerovnováhy jsou ve finančním světě hlubší a hlubší.

            Skonání finančních trhů se blíží, nikdo nečiní pokání.

            A přece by ke spáse stačilo tak strašlivě málo, totiž jenom poslechnout mé varování!

            Prokletý je můj život proroka!

            Znechucen, a taky unaven lidskou hloupostí, utíkám už od lidí, neboť dokonale se mi zhnusila jejich bezstarostnost, utíkám od nich do pustých a vylidněných krajů, kde je možné celý den nespatřit jediné živé duše, zatímco oblohu křižují letadla jako divá, plná oněch bezstarostných lidí, ale co je mi do nich, tak vysoko nade mnou?

            Ke svému údivu spatřil jsem však na své pouti těmito pustinami před sebou malinkou chaloupku, prostou dřevěničku o dvou místnostech, takovou, jakou ještě v první polovině minulého století, obývaly mnohačlenné rodiny.

            „Sním či bdím?“ podivil jsem tomu, že v takovéto pustině nalézám stopu lidského osídlení.

            Zaklepal jsem tedy na dveře, které mi otevřela čiperná stařenka.

            „Jsemť prorok, vidím do budoucnosti!“ oznámil jsem jí.

            „Ejhle člověk!“ zvolala stařenka a pozvala mne dál.

            A tu se ukázalo, že v dřevěničce nalézá se ještě stařeček, neméně čiperný, jenž mne pozdravil: „Tož vitaj u nás.“

            Posadil jsem se za stůl, stařenka přede mnou položila misku s pohankovou kaší, pobízejíc mne k jídlu: „Vezměte si, pane proroku, je včerejší.“

            Pustil jsem se s chutí do jídla, když jsem dojedl, optal se mne stařeček: „Tak ty jsi prorok?“

            „Ano, prorok. Finanční krize se blíží, čiňte pokání,“ řekl jsem a pokračoval, „na světě totiž už existuje příliš mnoho státního dluhu, příliš mnoho soukromého dluhu, příliš málo investiční obezřetnosti, příliš nízké úrokové sazby, příliš mnoho tisku nekrytých peněz, příliš mnoho přerozdělování, příliš vysoké ceny akcií, příliš vysoké ceny dluhopisů, příliš drahé kryptoměny, příliš nezdravých jihoevropských bank, příliš drahé nemovitosti a tak bych mohl pokračovat ještě dvě hodiny.

Zkrátka a dobře, existuje zde příliš mnoho paralelních nerovnováh, takže je zcela vyloučeno, aby nepřišla krize.

Čiňte pokání!“

„Bať, bať, příliš mnoho paralelních nerovnováh existuje na světě,“ pokýval hlavou stařeček, mna si šedivou bradu, „ono už je nejvyšší čas, aby se to všechno zhroutilo.

To máte jako s vesmírem, roste v něm míra entropie, a proto se taky jednou zhroutí. Není otázkou, zda se zhroutí, ale kdy se zhroutí.“

„To se ví, že se všechno zhroutí,“ pokývala hlavou i stařenka, rovnajíc si lem své zástěry, „to máte jako s ekosystémem, pane proroku. Po rozpadu starého ekosystému vzniká nový ekosystém, který postupně dozrává, až dozraje do vrcholného stádia, kterému se říká klimax.

Ekosystém v klimaxu je již natolik složitý, že jakékoliv vychýlení z rovnováhy přivodí jeho zánik. No, a my, naše civilizace, celá globální ekonomika jsme v nyní takovém klimaxu, který se zhroutí, a místo něho vznikne nový ekosystém, takže ta krize, co hlásáte vlastně, není krize, jen vznik něčeho nového, očištěného od toho, co stalo se neživotným.“

„Bať, bať,“ přitakal stařeček, nepřestávaje si mnout bradu, „ony se ty finanční trhy zhroutí, ale co z toho?

Na planetě je sedm miliard lidí, kteří potřebují uspokojovat své potřeby, to znamená, že se vytvoří hned trhy nové, že začne fungovat okamžitě ekonomika nová, protože lidé jsou už takoví, že nějak musí fungovat.

Žije-li více jak polovina lidstva ve městech, copak je pak možné, aby se po pádu starých ekonomických vztahů ihned neutvořily vztahy nové?

Copak spekulant přestane být spekulantem jen proto, že se mu zhroutily staré finanční trhy?

Už aby to bylo, už aby se všechno posralo, na co ještě čekat!

Už není otázka ani kdy, protože brzy!“

S údivem jsem na stařečka pohlédl a zeptal se jej: „Což vy se na finanční krizi těšíte?“

Stařeček přikývl: „Proč bych se netěšil?

Co se nám může stát?

Políčko máme, kravičku taku. Brambůrky si sami vypěstujeme, obilí sami nameleme na žernovu.

Bydlíme v pustině, bez auta se k nám nikdo nedostane, vždyť lidé už neumějí chodit pěšky, s nikým se o nic dělit nemusíme.

Jen ať se finanční trhy klidně zhroutí, co je mi po tom?

Čím dřív, tím líp, aspoň bude na tom boží světě zase nějaká legrace, když už nás nejsou ty války jako kdysi.“

„Ale vždyť vůbec není jasné, zda při té krizi spadnou ceny zlata, nebo ne, to je tak zapeklitá otázka, že ji nedovedu zodpovědět ani já, prorok!“ upozornil jsem stařečka, který si krize pranic nedělal, ale dokonce ji i vítal.

„Zlato je na hovno,“ odpověděla stařenka, dál si urovnávajíc lem zástěry, „hlavně aby hnůj byl. Bez hnoje jsme namydlení, zlatem nepohnojíte. To si lidi vůbec neuvědomují. Neuvědomují, protože se odrodili půdě.

Copak by taková nějaká ženská, co má poradenskou firmu, kdoví na co, dřela na poli?

A její muž?

A její děti?

Takové lidi ta krize bez milosti a kouska slitování smete. A bude to jen dobře, ubude neproduktivních hladových krků, jež se jen přiživují na systému, který pořád kritizují.

Když bude dost hnoje, není se čeho bát.

A vy se, mladý pane, té krize taky nemusíte bát.

Můžete u nás dělat čeledína za byt a stravu. Však už jsme taky staří, nemáme tolik síly jako dřív.“

Nu, přiznám se, že jsem tam vydržel jen tři dny dělat čeledína za byt a stravu, pak mne moje šílenství hnalo zase dál.

„Krize se blíží, čiňte pokání!“ zvěstuji teď divé zvěři, jež panensky plachá přede mnou prchá do hloubi lesních hvozdů, jakmile zaslechne praskání větviček a můj, z dálky se blížící prorocký hlas.