Konečně něco krásného a pozitivního v dnešní době, kdy váleční štváči oklešťují svobodu slova a banderovští vrazi a nacisté jsou stavěni na piedestal namísto maršála Koněva, jediného právoplatného osvoboditele Prahy
Nevzpomínám si, že by kdy český lid ze svých, krvavě vybíraných daní, platil horší a takovou naprostou neschopností oplývající političku, než je Markéta Pekarová. Ta žena je ztělesněním veškeré bídy a veškerého marasmu, který se kdy usadil v poslaneckých lavicích, je symbolem té nejneschopnější elity, která nám kdy vládla jen proto, že volby vyhrála podvodem.
Jsem svým založením humanista a samozřejmě tak pacifista. Je mi na zvracení z každé války a z každého násilí, a místo zbraní, které posíláme na Ukrajinu bych raději viděl levný ruský plyn, který je a vždy bude zárukou míru a pokroku na této planetě.
Z toho je vidět, že můj humanismus a pacifismus není žádná laciná póza. Ale přese všechen svůj humanismus a pacifismus doufám v jediné a to v to, že s Pekarovou-Adamovou bude spravedlivě a řádně zúčtováno, protože tak devastující účinek na český národ neměla ani osoba Emanuela Moravce, o Vasiľovi Bilakovi, či Václavu Klausovi ml., ani nemluvě.
Markéta Pekarová-Adamová má toho na svědomí opravdu hodně. Výčet jejich vin by byl tak dlouhý, že by to všechno nedokázal odrecitovat ani Tomio Okamura. I jemu by po osmačtyřiceti hodinách nepřetržitého mluvení spadla sama oční víčka a to bychom zdaleka ještě nebyli v polovině toho, co stačila Markéta Adamová už v politice napáchat.
Ale je jedna věc, kterou ji nikdy nezapomenu a kterou ji nikdy neodpustím, i když se říká, že bychom měli odpouštět všem těm, kdož nám ublížili, abychom ukázali svou mravní převahu nad lidmi, pro které je páchání zla a těch největších ohavností životním posláním (což se dá říct o každém pětikoaličním politikovi).
Ale jako nikdy neodpustím sudetským Němcům, že po staletí devastovali naši krásnou zemi, tak nikdy neodpustím ani Markétě Pekarové-Adamové!
Ať si za klidně skončím v pekle, ale jsou věci, které prostě nejdou odpustit. Pekarová-Adamová má toho na svědomí opravdu hodně, ale co ji nikdy nezapomenu, že má na svědomí pana Josefu Bártu, čestného a poctivého seniora (kterého letos vláda docela ožebračila), ale aby to nebylo málo, tak nejen čestného a poctivého, ale i nanejvýš, a vůbec ne uměle inteligentního seniora.
Josef Bárta byl loni ještě docela normálním člověkem, radoval se života, samozřejmě, v rámci velmi omezených možností, které mu poskytovala stále brutálnější totalita, jež už se stala, bohužel, naši každodenní realitou. Z toho vyplývá, že radost pana Josefa Bárty byla skromná, ale v tom hnusu, v němž žijeme, má i malá radost cenu zlata.
Ale pak se stal s panem Bártou Josefem ta strašlivá proměna, kterou nemůže mít na svědomí nikdo jiný než Pekarová-Adamová!
Byl loňský podzim, listí ze stromů už takřka opadalo, jejich holé větve připomínaly nápadně stav státní kasy.
Dosud normální a čiperný pan Josef Bárta se najednou začal třást a ten třes nepřestával.
„Je mi zima! Je mi zima!“ naříkal.
Nějací dobří lidé mu darovali svetr.
Ale pan Josef Bárta pořád naříkal: „Je mi zima! Je mi zima!“
Našli se nějací jiní dobří lidé a ti taky darovali panu Josefu Bártovi svetr.
Pan Josef Bárta si svetr oblékl, ale nijak mu to nepomohlo, protože pořád hořekoval: „Je mi zima! Je mi zima!“
Naštěstí se našli ještě další hodní lidé a i ti darovali panu Josefu Bártovi svetr.
Ale ani ten nešťastnému seniorovi nepomohl.
„Je mi zima! Je mi zima!“ naříkal pořád dokola.
A tak to šlo celou zimu.
Pan Josef Bárta měl už na sobě asi padesát svetrů a pořád mu byla zima.
Zima odezněla, přišlo jaro, které se přechyluje do léta, přes den už je na některých místech naší vlasti už i skoro dvacet stupňů.
Sluníčko připaluje, pana Bártu už není pod všemi těmi svetry skoro ani vidět.
Ale když přiložíte ucho k té vlněné hoře, tak ještě pořád z jejich útrob uslyšíte hlas pana Josefa Bárty, jak si zoufá: „Je mi zima! Je mi zima!“
A takový to byl ještě loni jura!
Jako Doležal!
A teď?!
Teď má v létě na sobě tolik svetrů, že by se mohly všechny poslat obrovskou lodí jako humanitární pomoc do Afriky, a pořád je mu zima.
To z něho udělala Pekarová-Adamová!
A to jí nikdy nezapomenu, že pan Josef Bárta pořád lká: „Je mi zima!“
Přísahám, tady před vámi všemi, poctivými, čestnými, humanisticky založenými lidmi, že já sám, rovněž tak humanista a pacifista, půjdu v čele davu, který bude onu ženu lynčovat, až nadejde čas spravedlivé odplaty.
A ten čas nadejde, věřte mi, a nadejde velmi brzy, protože nikdo neví dne, ani hodiny, kdy vzplane poslední bitva a my, kteří jsme nyní posledními, budeme prvními a ti, kteří jsou teď prvními, včetně Adamové-Pekarové, budou rázem těmi posledními, budou ničím, protože my budeme vším, už jen proto, že nebudeme platit eurem!
Nikdy!
Rozumíte!
Jsme Češi, koruny se nevzdáme!
Nikdy!
