Fialovy igelitové botičky lze pochopit. Kdo by se chtěl zamazat od proruských dezolátů?

Zatímco statisíce zbídačelých odborářů směřovaly do Prahy, aby na tamní tvrdé dlažbě demonstrovaly proti své bídě, zamířil Petr Fiala přesně opačným směrem, aby se čvachtal v bahýnku...

            Dnes je čtvrtek, což znamená, že zítra je už pátek, všech pracujících nedočkavě vytoužený svátek, ke kterému na základě pradávného instinktu směřují všechny myšlenky pracujícího člověka, neboť bez pátku nebylo by na světě rozumného života.

            Dnes je čtvrtek, ale my na pátek nemyslíme.

            Nejsme ovšem blázni, nebo šílenci, nebo dokonce rentiéři, že ve čtvrtek nemyslíme na pátek!

            Důvod toho je zcela prozaický, nemyslíme na pátek, protože se v radostných vzpomínkách pořád vracíme k pondělní generální stávce, A přestože je dnes čtvrtek a generální stávka byla už v pondělí, nejsou naše vzpomínky vůbec vybledlé, ba právě naopak, jsou stále jasnější a detailnější, nabývají jak na své plastičnosti, tak na své hloubce!

            A nejasnější jsou pochopitelně vzpomínky předsedy našeho stávkového výboru, pana Ladislava Pokojného.

            Jeho Blahorodí předseda stávkového výboru sedí pohodlně rozvalen na staré rozvrzané židli a my jsme kolem něho shromážděni v naší podnikové kantýně, abychom mu nábožně poslouchali a souhlasně přikyvovali.

            „Že jsme to ale pořádně jsme to v pondělí nandali tomu pětidemoličnímu hnusu! Do prdele jsme ho poslali!“ vzpomíná živě  Jeho blahorodí předseda stávkového výboru Ladislav Pokojný na pondělní generální stávku.

            „Ano, to se ví, že jsme to pořádně nandali pětidemoličnímu hnusu, Vaše blahorodí! Do prdele jsme ho poslali!“ přikyvujeme souhlasně, protože tak to přesně bylo, pořádně jsme to nandali pětidemoličnímu hnusu.

            Jeho Blahorodí nás utiší pokynem své mozolnaté ruky a pokračuje ve svém blaženém vzpomínání: „Ochromili jsme celou zemi! Na školách se neučilo, ani ptáci na stromech nezpívali! Ze všech stran se sjížděly do Prahy plně naložené trakaře s odboráři, kterým došla trpělivost s fialovým hnusem!

            Všichni byli čistí a vymydlení, na nikom nebyl ani kousek bláta, protože stávka je pro nás, pracující lid totéž, co je pro poctivého katolíka mše svatá!

            I já byl svátečně oblečen ve svých montérkách. I já si vzal svoji milovanou žlutou vestu a do úst jsem si vložil píšťalku a foukal do ní tak, jako by to byla ta trouba, do které zaduje anděl v poslední den tohoto světa.

            Ale nestávkovali jsme snad proto, abychom přísně a proto spravedlivě soudili fialový hnus za všechny jeho hříchy, protože nastal jeho poslední den, den zúčtování?

            Byly nás v Praze statisíce a kráčeli jsme v sevřených dvanáctistupech, provolávajíce hanbu vládě za to, že z nás poctivě pracujících učinila lumpenproletariát, že z nás učinil ztroskotance s pochybným živobytím a pochybného původu, buržoazní dobrodruhy, literáty, povaleče propuštěné vojáky, propuštěné zločince, uprchlí otroky z lodí, gaunery, kejklíře, podvodníky, šarlatány, darebáky, kapsáře, komedianty, hazardní hráče, pasáky, majitelé bordelů, žebráky, flašinetáře, dráteníky, prostě nebezpečnou třídu, odpad společnosti, nečinně zahnívající masu vyvrhnuté nejnižšími vrstvami staré společnost!i

            Kráčeli jsem v sevřených dvanáctistupech a lidé se k nám přidávali. Vybíhali z obchodů, vylézali z nouzových vývařoven, masově rušili zájezdy na Srí Lanku jen proto, aby se k nám mohli přidat a zahustit naše šiky.

            Byli jsme jako očistná bouře, která se žene na hříšné město, aby jej vymazala z povrchu zemského.

            Já sám jsem viděl celé rodiny s dětmi, jak si lehají na tramvajové koleje a tak zastavují dopravu, aby si ti, kteří se k nám ještě nepřidali, dílem jistě ze strachu, že budou vyhozeni z práce, uvědomili, že bojujeme i za ně, za ně, které fialový hnus bez přestání ponižuje a uráží.

            Kdo jsem já?

            Já nejsem nic, já jsem jen kolečko v soukolí velkého revolučního kvasu a přece se na mě štěstí usmálo, když se mi podařilo kráčet po boku Kateřiny Konečné.

            Řeknu vám, ta žena má v hlavě všechno v pořádku!

            Kráčel jsem vedle ní, vdechoval do sebe její vůni a věděl, že my jsme ti dobří, protože naše věc je dobrá. Jednu chvíli jsem zakopl, ale Kateřina Konečná mi pomohla vstát, postavila mě na nohy, vůbec se mě neštítila, mě, pracujícího člověka, cizího muže s píštalkou v ústech.

            ,Vstaň a pojď, soudruhu. Brzy už budeme dál!‘ , řekla mi mateřským hlasem ta máma všech dělníků a ruských proletářů.

            A já šel, šel jsem tam, kam šla Kateřina Konečná.

            A když jsme došli na Malostranské náměstí, bylo nás tolik, že nezbylo než Malostranské náměstí ne desetkrát, ale stokrát zvětšit, abychom se všichni vměstnali hlava na hlavě.

            „Demise! Demise!“ skandovali jsme naši modlitbu pracujícího lidu, ale nebyla v tom žádná pokora, byla v tom spravedlivá zloba a spravedlivý hněv.

            Ptám se vás, moji milí, kde jsou levné energie, kde jsou vyšší důchody, co udělala tato vláda dobrého?

            Nic, jen vyvolala válku na Ukrajině, aby nás mohla okrádat!

            Je tedy náš hněv spravedlivý, je naší svatou povinnosti dožadovat se demise vlády, a kdo tak nečiní, ať nejí, ať neukusuje ze společného krajíce.

            A naše požadavky byly vyslyšeny!

            Na pódium se vyšvihl soudruh Dufek a pevným hlasem prohlásil: ,Je mi ctí oznámit vám, že vláda naší zásluhou právě padla. Máme vládu novou, lepší, vládu lidovou a ne protilidovou, nejlepší vládu v dějinách této země, protože ministryní financí je paní Šichtařová!

            A sotva jsme vyslechli tuto radostnou zprávu, že ministryní financí v naší nové, teď už milované vládě je paní Šichtařová, začali jsme vyhazovat své pokrývky hlavy tak vysoko do vzduchu, že jsme jimi trefovali divoké husy, které nad námi přelétali ve svých  pravidelných formacích.

            A když jsme se vrátili domů, unavení, ale šťastní, čekaly tam už na nás levnější energie a vyšší důchody. Snad jen ty gumové holínky jsem si nemusel brát, protože nikde nebylo žádné bahno a brodit přes Vltavu jsme se taky nemuseli, i když to bylo původně v plánu.

            A jestli lžu, jestli nemluvím pravdu, tak nás příště bude plná Letná!“

            „To se ví, že nás bude příště plná Letná a to bude teprve tanec!“ souhlasíme s Jeho blahorodím panem Ladislavem Pokojným, předsedou našeho stávkového výboru a to, že je zítra už v pátek neřešíme, protože s vládou odborníků budeme žít v zemi, kde pondělí znamená již v pátek!