Reakce rozběsněné Fialovy totality na včerejší masový protest zemědělců na sebe nedala dlouho čekat. Dnes byly prvním zemědělců, jejichž traktory včera dorazily do Prahy, zmrazeny veškeré dotace. Prý aby nemuseli tolik papírovat
Jakýsi občan, shrbený a nevýrazný, ale pořád ještě slušný, se ploužil ulicemi, bezmocně míjející žebráky, kteří jej s nataženou dlaní prosili o almužnu.
Když procházel kolem jakéhosi podloubí, vynořil se zpoza jednoho sloupu nějaký žebrák, který vypadal obzvláště zoufale.
„Proboha, milostpane, dejte mi aspoň dvě eura na zubní pastu, zuby jsem si nečistil už aspoň čtrnáct dní,“ zaprosil tento žebrák sípavým hlasem.
„Dvě eura? Kde bych je vzal?“ usmál se smutně občan a přejel si unaveně tvář, „sám musíte nejlíp vědět, jaká je dnes všude bída!
Kdybych měl dát každému žebráku, kterého potkám, byl bych ještě dnes stejný žebrák jako oni, taková je dnes bída!“ hlesl smutně občan.
„Vždyť já taky nebyl žebrák!“ rozhodil žebrák ruce a horečnatě pokračoval, „já, milý pane, dobře vím, co to znamená, když se řekne pro dobrotu na žebrotu! Já býval totiž, milostpane, agrobaron. Já měl polí, že byste je všechna neobjel na elektrokoloběžce ani za tři pracovní dny!
Jenže pak jsem pořádal protest zemědělců.
Ale co čert nechtěl, většina zemědělců místo toho, aby jela na protest, na kterém jsem za ně bojoval, tak zůstala raději doma!
Takže místo těch zemědělců, co nepřijeli, museli demonstrovat Rajchl, Okamura a Konečná!
A opak posloužil jako hromosvod pro totalitní moc, která se mi pomstila za to, že jsem si, já agrobaron, dovolil otevřít hubu!
Židozednáři mi přestali vyplácet dotace a to byl konec!
Markéta Šichtařová mi sice držela pěsti, ale co mi to bylo platné?
Bez dotací by nedokázal generovat zisk ani docent Čuba!
A by toho nebylo málo, uplatnil vůči mně rohlík.cz brutální totalitní praktiky a přestal prodávat mé levné potraviny, které sice stály stejně jako v hytlermarketech, ovšem bez toho, abych si já za ně dával stopadesátiprocentní zlodějskou marži!
A tak mě vláda a rohlík.cz zadupaly svými totalitními praktikami do země.
Nezbylo mi, než všechna svoje pole prodat hluboko pod cenou Babišovi. Ale ani to mě neuchránilo od žebroty, protože mi stejně zbyl nakonec jen můj knírek.
To je on!
Víc toho opravdu nemám!“
Žebrák ukázal na svůj knírek a to rozhodlo, protože knírek, jediný žebrákův majetek, vypadal opravdu uboze.
Občan strčil ruku do kapsy, dlouze v ní lovil a pak z kapsy vytáhl ohmatanou dvoueurovou minci.
„Tu máte. To je všechno, co mám,“ řekl občan a vtiskl minci vděčnému žebrákovi do jeho dlaně.
Pak se rozhlédl kolem sebe a postavil se k vedlejšímu sloupu a tam stoje, nastavil svoji dlaň, prose o almužnu.
Ale koho, když byl tím úplně posledním slušným člověkem, který ještě nebyl žebrákem?
