Piráti, migranti a elektromobily, to jsou největší hrozby pro český národ, které přicházejí z Bruselu. Postavme proti nim pevnou hráz ze svých těl a zubních protéz
Každý den, vždy navečer, když se trochu setmí a já na to líp vidím, si přepočítávám svoje bitcoiny.
Sedím přitom asi hodinu u výkonného počítače a zcela se na to soustředím, kdyby mi někdo u toho zaklepal na rameno, nejspíše bych se vylekal tak, že bych ho na místě zastřelil brokovnicí s upilovanou hlavní, kterou mám jinak normálně pověšenou na zdi jako v nějaké divadelní hře A. P. Čechova, napadá mne třeba Racek.
Nejinak tomu bylo i dnes.
Sedím u počítače a počítám svoje bitcoiny, jestli mi je někdo neukradl.
„Uff!“ oddechnu si, když se ujistím, že nejsem žebrák, že mám všech svých pět bitcoinů pohromadě, protože těch se inflace, jak známo, netýká, naopak, čím větší inflace, tím jsou z majitelů bitcoinů větší boháči, to máte stejné jako s byty, myslím byty na bydlení, ale vlastně i s těmi druhými byty, které si lidé pořizují na splátky u svých mobilních operátorů.
Oddechnu a nehledím už do počítače, ale kamsi před sebe, vychutnávající si onen slastný pocit, který rezonuje v duši všech bohatých lidí, keťasem Gatesem a Bezoosem počínaje a mnou osobně konče. Ale má blaženost netrvá dlouho, je přerušena tupým úderem na dveře.
„Zloději! Chtějí mi ukrást harddisk s mými bitcoiny! Sledovali moji elektronickou stopu a teď se nezastaví před ničím!“ je mi jasné.
Strhnu brokovnici ze zdi a zaujmu kruhovou obranu. Ale nejsou to zloději.
Je to F. L. Věk, který se vpotácel do mého dom!
„Proboha! To jste vy, kupče Věku? Jak jste se sem dostal? Snad jste nešel pěšky? Vždyť je to sem z Dobrušky podle navigace dobře přinejmenším dva kilometry! Zešílel jste?“ zvolám a opatrně pověsím brokovnici zpátky na zeď.
Bohužel se nemýlím. Je to opravdu F.L. Věk a opravdu šel z Dobrušky až sem pěšky. Sotva stojí na nohou a rozpovídá se až ve chvíli, kdy ho posadím na dřevěnou thonetku. Tak zbědovaného člověka jsem opravdu ještě neviděl.
„Máte pravdu, asi jsem zešílel,“ vydoluje ze sebe nebohý kupec a třesoucím hlasem pokračuje, „celý svět se zbláznil, sedí doma a medituje, nebo rovnou cvičí jógu! Ale já už nedokázal sedět doma jen tak, celé dny, měsíce a roky, od té chvíle, co jsme přišli o všechna naše auta, protože měla spalovací motor!
Já už měl dost toho věčného sezení pod stromy, té nirvány, ta vyrovnanost a netečnost k utrpení mi už lezla krkem, nejspíše z toho jsem zešílel.“
„Jo, všeho moc škodí. Kromě aut samozřejmě. Když se přemnoží hraboši, je to katastrofa. Ale když se přemnoží auta, je to požehnání, pro ekonomiku určitě. Jenže teď už skoro žádná auta nejsou, všechno kvůli tomu zdražilo dobře třicetkrát,“ přikývnu a nakloním se ke kupci, „řeknu vám něco, co jsem ještě nikomu neřekl. Já už mám taky té nirvány, té zkurvené netečnosti k utrpení tak akorát. Sedět pod stromem, to je dobré akorát tak pro hovada. Pořádný člověk musí držet v ruce volant. To je jeho největší štěstí, to se nejlíp odreaguje, vyčistí hlavu, když túruje motor a gumuje gumy.
Nebo snad chcete říct, že na tom, když jste jel přes obec stovkou, nebylo nic mystického?
A co teprve v noci!
Když jsme viděli svítící oči lesní zvěře a pak ji srazili hezky do příkopu!
Jaký div, že jsem se ještě taky z toho nového světa nezbláznil!“
Kupec taky přikývne, dobře ví, o čem mluvím: „My měli doma čtyři auta. Uctívali jsme a klaněli se jim šestkrát denně. A všechna jsou fuč. Přišli jsme docela o veškerý smysl života. Víte, já za mlada studoval filosofii, dobře vím, že smysl života není žádná legrace. Dokud jsme měli všichni auta, tak jsme nad tím moc nepřemýšleli. Ale teď, když je nemáme, tak se ukazuje, že právě auta byla hlavní a jediný smysl našeho života, že právě proto a jedině proto nás bůh stvořil, abychom jezdili v autech.
Bože, jak mi to teď chybí, ještě víc než manželský sex!
Ráno autem na nádraží na vlak do Opočna, v pátek do Lidlu na pořádný nákup, v sobotu k babičce pro králíka a domácí vajíčka, v neděli na výlet za zážitky, v červenci na dovolenou do Chorvatska, a mezitím spousta další drobného pojíždění, tu na oběd do restaurace přes ulici, tu s dětmi do kroužků, či jen tak do kostela pro trochu té duchovní potravy!
To byl náš život!
To a nic jiného a auto, to bylo naše skutečné tělo, svatyně, v níž jsme padali do prachu před tváří boží, auta, to byl chrám našeho srdce.
Ale jak chcete žít, jářku bez boha, když se mu nemáte kde klanět, jak chcete žít bez auta?
Vzali nám auta a zabili nám duši, bez aut jsme jen bezduchá stvoření, něco jako golemové!“
F.L. Věk má bohužel pravdu a nic na tom nemění to, že šel kdysi v mladickém poblouznění pěšky z Prahy domů do Dobrušky, aby jako hipster dokázal, že člověk může existovat i bez auta, tato jeho dávná vina je už smazána, neboť se kál.
„Zkurvení hipsteři! To oni za to můžou! Připravili nás o duši! To my, nižší střední vrstva platíme to jejich elektromobilové dobrodružství, zatímco oni si pijí to svoje sojové latéčko a smějí se pod vousy, jak zachránili naši planetu!
Kurvy to jsou! Kurvy a nic jiného!“ laji hipsterům, kteří nám, obyčejným lidem, zakázali auta.
„A to ticho! To ticho, to bude moje smrt!“ zaúpí F.L. Věk a pokračuje, „jdete po ulici a ono nic. Jen ticho! Všude! Proniká vám do mozku, rozežírá vám šedou kůru mozkovou! Čekáte, že každou chvíli uslyšíte nějaké auto, že vás otupí hluk, omotá vám nervy hojivým fáčem a ono nic!
Jen ticho!
Bože, nechtěl bych teď bydlet u nějaké výpadovky!
Jaké tam musí být teď ticho, jako po skutečné smrti!“
Úplně mě z toho ticha zamrazí, jako bychom žili na jakémsi gigantickém hřbitově. Jenže na hřbitově máte aspoň náhrobky, mezi které se můžete schovat, jenže mezi co se schováte teď, když se nemůžete vmáčknout mezi auta?“
F.L. Věk má svatou pravdu.
Však taky řeknu: „To ticho je opravdu příšerně. Ale mě ještě víc děsí to nepochopitelné a doslova iracionální množství volného prostoru, co teď všude je. Dřív byla všude auta, nebyl chodník, nebo trávník, na kterém by nebyla auta. Když se člověk mezi nimi prodíral, cítil se v naprostém bezpečí, krytý jimi ze všech stran.
Ale teď?
Taková prázdnota, jako je teď, ta nebyla ani před stvořením světa, vždyť už ani v tom lese nejsou žádná auta!
Člověka jenom z toho mrazí, když vidí všechna ta prázdná parkoviště, připadá si na nich tak ztracený, tak opuštěný bohem!
A děti?
Ty dopadly nejhůř!
Kde teď budou trávit své dětství, když není aut?!“
Má otázka je velmi relevantní, ale F.L. Věk na tom není psychicky dobře, evidentně ztratil pojem o světě, protože vstane a řekne: „Tak já už půjdu. Rád jsem vás viděl, na shledanou!“
Strhnu ho duchapřítomně zpátky na židli: „Blázníte? Kam byste chodil? Vždyť nemáte auto! To vám nestačila ta cesta sem?“
Ale F.L Věk se zase zvedne: „Musím do kšeftu, jsem plátce DPH, podléhám elektronické evidenci tržeb.“
Ale já ho zase strhnu na židli: „Žádný kšeft už nemáte! To nevíte? Musel jste ho zavřít, protože lidi nemají auta a pěšky k vám přece nepolezou!“
Zdá se, že se kupec přece jen přišel k sobě, protože začne naříkat: „Bože, co teď budu dělat? Jak se dostanu domů, když nemám auto?“
„Pěšky rozhodně jít nemůžete, je to dva kilometry, člověče!“ řeknu rozhodně a dodám, „už vím, jak to uděláme. Teď jsem si počítal bitcoiny. Mám jich dost na to, abych si mohl za půl roku, když ještě prodám tři byty, co mám v Praze, koupit ojetý elektromobil. Až ho budu mít, tak vás hodím domů. Do té doby budete tady u nás, domů vás pěšky určitě nepustím, taková dálka, to si na triko nevezmu!
Doba je zkurvená a my se prostě musíme nějak přizpůsobit, spát můžete v kuchyni, hučí tam digestoř, můžete si představovat, že to jsou auta z venku.
Co říkáte?“
„Co mi zbývá? Už bych to nechtěl nikdy zažít, takovou nekonečnou pouť, leda bych šel do Santiaga de Compostela, tam se pěšky chodit může,“ pokrčí rameny kupec rameny.
„Na pouť do Compostely teď můžeme všichni zapomenout, nemáme se jak dostat na letiště,“ mávnu rukou.
A to zoufalé gesto mluví za vše, je v něm obsažená celá ta elektromobilní bída naší doby a našich životů, nesmyslných bez aut tak, že i neandrtálci můžou mluvit o štěstí, že vymřeli a nedožili se toho.
