Opravdu nechápu, proč vláda ještě nezavřela hranice, nedala do karantény celé Prachatice a nenařídila celoplošnou povinnost nosit roušky. Na co se ještě čeká? Až všichni pokapeme?
Byla právě ta nejhlubší noc, jaká může jen být pár týdnů po letním slunovratu. Na obloze se třpytily obrvené hvězdy, slizký Měsíc, který určuje ženám jejich periodu, byl kdesi zalezlý, nebo vůbec nikdy neexistoval.
Probudila mne manželka, která mnou třásla: „Vstávej! Někdo tluče už pět minut na vrata, psi štěkají jako pominutí. Děti už jsem schovala do sklepa, vezmi pušku a jdi se tam podívat, asi to budou negři!“
Okamžitě jsem byl na nohou, tvrdý REM spánek, který mne měl ještě před sekundou ve své moci, zmizel beze stopy. Žena mi podávala pušku Mosin, kterou používám na ochranu svého majetku a životů svých blízkých, protože mi plně automatické zbraně nikdy nepřirostly k srdci, mám prostě rád to kovové cvakaní závěru, ruční nabíjení, i když se mi hodně lidí proto směje a má mě proto za konzervativního ultrakatolíka.
Popadl jsem ji, tedy pušku, ne ženu, a vyrazil ke vratům našeho statku, který se mi podařilo v minulých týdnech obstojně opevnit, jen vodní příkop nebyl dosud dokončen. Psi opravdu štěkali jako pominutí a na vrata opravdu kdosi tloukl.
Utišil jsem psy tajným signálem a, když i poslední pes přestal zuřivě štěkat, jsem zakřičel: „Kdo tam? Jestli jste negři, budu okamžitě střílet, na všech životech záleží!“
„Nejsme negři! Nestřílej! To jsem já!“ poznal jsem hned rozrušený švagrův hlas.
„Co se děje?“ zvolal jsem, jsa pořád připraven k výstřelu, protože to mohla být klidně nějaká léčka, nějací negři mohli švagrovi držet nůž na krku a on, ze strachu o svůj život, podvolil se k tomu, aby mě zmátl, já otevřel vrata a negři mohli vyrabovat můj statek.
„Nikomu neotvírej! Slyšíš! Nikomu, i kdyby ti sliboval, kdo ví co!“ zakřičel na mě ale švagr přes vrata.
„Teď ho negři určitě podřežou!“ pomyslel jsem si, byl jsem si tím docela jist, že teď negři švagra podřežou, aby se mu pomstili za to, že mne takto varoval.
Ale švagr kupodivu křičel dál.
„Byli jsme dnes ve městě, v obchodní galerii, a taky na koupališti, druhá vlna je tady! Nikam nechoďte, buďte zalezlí doma, ať to nechytíte! Já musím okamžitě do karantény, přišel jsem do kontaktu s osobou, která přišla do kontaktu s nakaženým! Všichni, celý národ, jsou přesvědčeni, že nejpozději zítra o půlnoci vyhlásí vláda nouzový stav! Zase se budou muset nosit roušky a do ulic vyrazí armáda!“ křičel na mě švagr.
Švagrova slova mi vyrazila dech.
„Roušky? Nikdy! To raději smrt! Zastřelím napřed rodinu a pak sebe, nedovolím nikomu, aby z nás pořád dělal blbce!“ zařval jsem.
„Neblbni! Nějak to už přežijeme i s rouškama. Vydrželi jsme to jednou, vydržíme to i podruhé! Máš dost zásob? Žena mne poslala, abych se tě zeptal, než bude zákaz vycházení. Přivezl jsem ti nějaké brambory pro prasata a taky pět metráků ječného šrotu. Ale musíš to napřed vydezinfikovat!“ oznamoval mi švagr přes vrata.
„Seru ti na dezinfekci! Peková přece říkala, že žádná druhá vlna nebude, politici a média nám lžou!“ křikl jsem.
„Já s tím taky počítal až na podzim, a teď nemáme ještě ani půlku prázdnin. Ale co naděláš? Takový je život! Vezmi si ty brambory, ať mají prasata, co žrát, než to zase skončí, může to klidně trvat až do příštích vánoc. A šrot se taky hodí, nikdy nevíš, co se může stát,“ domlouval mi švagr.
„Nic si nevezmu! Ať si to sežerou politici a média! Živého mě nedostanou!“ opět jsem křikl, ale švagr už se neozval, asi pelášil do karantény. Chvíli jsem čekal, jestli nejsou za vraty i negři, ale bylo ticho, ani psi, kteří vycítí negra na sto honů, neštěkali.
Vrátil jsem se do domu, kde už mne čekala manželka.
„Všechno jsem slyšela. Máš pravdu, raději smrt, než zase nosit roušky. Děti už jsem otrávila, nemá smysl, aby žili v takovém světě. Celé je to výmysl. Peková by nelhala, žádná druhá vlna neexistuje. Zastřelíš ty mě, nebo mám zastřelit já tebe? Není už na co čekat, musíme to udělat dřív, než vláda vyhlásí nouzový stav a začnou se lidem zabavovat zbraně, aby se nemohli bránit“ řekla rozhodně manželka.
Políbil jsem ženu, podal jí pušku a řekl: „Ty mě. A pak sebe. Až sem přijdou, aby to tady celé vydesinfikovali, aby nás dali do karantény, už nás nenajdou živé. Budu tě vždy milovat, chci, abys to věděla.“
„Já tebe taky. Narodit se o padesát let dřív, slavili bychom letos zlatou svatbu, jsem na tebe hrdá,“ řekla manželka, přiložila mi hlaveň pušky na čelo a zmáčkla spoušť, to je na covid ta nejlepší medicína.
