Dostane se potomek z ohavného smilstva do nebe?

Uvážíme-li, že všechno lidské rozmnožování, které se děje mimo manželství uzavřené v kostele, je de facto i de iure pouhopouhým smilstvem, je tato otázku vcelku zajímavá

            To se ví, že jsem parchant, jako každý, kdo se narodí ze smilstva.

            I já jsem narodil ze smilstva, marná věc.

            Když jsem byl počat, byla moje matka svobodná.

            Seděla takhle na mezi a zjevil se i anděl.

            „Jsi v tom,“ řekl jí stroze, aniž by se jí na něco ptal.

            „Panebože, jak může být v tom, když nejsem vdaná?“ zhrozila se matka.

            „Protože jsi právě počala z Ducha svatého, to Bůh tě oplodnil,“ vysvětlil anděl matce, že se právě stala obětí smilstva, protože samozřejmě nebyla ničí manželkou, natož Boha.

            „Taková hanba! Nevejde do Hospodinova shromáždění potomek ze smilstva, ani jeho desáté pokolení ať nevejde do Hospodinova shromáždění!“ věděla matka dobře, co čeká nejen ji samotnou (neboť nepochybně sesmilnila!), ale i mne, její dítě, jaké karmické nepříjemnosti, protože právě Bůh, který ji oplodnil, stanovil takto přísný zákon pro všechny ty, kteří budou počati mimo manželství, jelikož teprve manželství dává pohlavnímu styku punc čehosi posvátného a proto mají dodnes ultraortodoxní Židé tolik dětí, aniž by je zajímalo, co si o tom myslí jejich manželky.

            V každém případě jsem si pak lámal hlavu s tím, jestli se dostanu do nebe či nikoliv.

            Byl jsem sice Boží syn, to je fakt. Ale zase tady byl Otcův zákon, který mne vylučoval z Otcova shromáždění, a kdo jiný by už měl dodržovat zákony než ten, kdo je vydává?

            Ale naštěstí sám Otec tyto zákony změnil. Sice je nezměnil On sám, změnil je skrze mne. Stačilo, abych něco prohlásil, a co platilo předtím, přestalo najednou platit a od té chvíle už platilo to, co jsem řekl já, Syn. Prostě pokud je něco, co jsem řekl já, s tím, co přede mnou řekl Otec, v nějakém rozporu, tak je směroplatné, to, co jsem řekl já.

            A tak jsem se, byť po mnoha peripetiích, přece jen dostal do nebe, i když jsem jen bastard.

            Občas si na svůj nemanželský původ vzpomenu a tak se zeptám Otce: „Poslouchej, Tati. Proč jsi něco napřed řekl, stanovil to jako zákon, respektive jako Boží zákon, a pak to mým prostřednictvím zase zrušil?

            Copak Boží zákony neplatí jednou provždy?

            Jestliže Boží zákony neplatí jednou provždy, tak ani nemusí být pravda, že všichni, kdož ve mně věří, budou spaseni, protože si to jednoduše můžeš rozmyslet a můžeš, prostřednictvím někoho, kdo bude prorokem, a proto ho ti, co ve mně věří, ukamenují, prohlásit že budou spaseni nikoliv ti, kdož ve mě věří, ale ti kdož ve mě nevěří?

            Proto se ptám.

            Tak třeba to, jak jsi prohlásil, že do Tvého shromáždění nevejde potomek ze smilstva, kterého ses následně ovšem dopustil i ty sám.

            V době, kdy jsi tento zákon zjevil Židům, tvořili tito Židé, dejme tomu, sotva půl promile celkové světové lidské populace. To znamená, že všichni ostatní lidé byli vyloučeni z toho, aby vstoupili do Tvého shromáždění, protože všichni byli počati ze smilstva, jelikož nebyli oddáni po židovském způsobu a tedy veškeré jejich pohlavní styky musely být nemanželskými.

            Vyloučil jsi tedy tímto příkazem drtivou většinu lidstva ze své obce, ale přitom byli zároveň tito lidé stvořeni k obrazu svému, a stejně tak zároveň to byli lidé, které sis najednou zamiloval tak, ač byli počati ze smilstva, že jsi kvůli nim obětoval i mne, svého jednorozeného syna.

            Proč jsi tedy tento zákon o parchantech vůbec uváděl v platnost, když jsi jej pak mým prostřednictvím zase zrušil?

            Jaký to všechno mělo vlastně smysl?“

            Toužebně jsem se zadíval na Otce, dychtivě čekaje na Jeho odpověď.

            A víte, co mi řekl Táta?

            Táta mi řekl: „Tak to ti neřeknu, protože to nevím. A nevím to, protože jsem Bůh. Ježto jsem Bůh, je úplně jedno, co dělám, protože ať udělám cokoliv, tak je to dobré. Vymyslel jsem nějaký zákon, a pak ho zase zrušil, protože jsem všemohoucí a jako všemohoucí si můžu dělat, co chci. Dal jsem lidem zákon, o kterém 99,99% lidstva nevědělo, a pak jsem ho zase zrušil, od toho jsem Bůh, abych dělal nesmyslné věci.“

            Otcova odpověď mne příliš neuspokojila. Tam na zemi si lidé lámou hlavu s každým mým nebo Otcovým slovem, a přitom Otec sám dost dobře neví, proč to všechno vlastně dělá, a jaký to má smysl.

            Proto jsem na Otce dorážel dál: „A proč jsi třeba zakázal Židům, aby se nevraceli do Egypta a pak si mě tam sám poslal, abys mne zachránil před hněvem legitimního židovské krále, který ti vybudoval nádherný chrám, u jehož zdi dodnes Židé naříkají, jak jsi k nim nemilosrdný?“

            „Tak sorry, ale v tomto případě jsem nic neporušil. Tvoje matka není Židovka, já taky nejsem Žid, takže ani ty nemůžeš být Žid,“ ohradil se Otec.

            „Moje matka není Židovka?“ pohlédl jsem překvapeně na Otce, který mi div nevyrazil dech, „a co tedy je?“

            „Palestinka ze západního břehu Jordánu,“ řekl Otec, jako by šlo o něco docela nepodstatného.

            „To není možné!“ vykřikl jsem.

            „U Boha je všechno možné!“ opáčil Otec a mnohovýznamně dodal, „kdoví, jestli jsi vůbec můj. Bylo nás v té tvojí matce takových, jako jsem já, aspoň na tři tucty.“

            Po této odpovědi jsem měl snad správně vykřiknout nesmírným zděšením, ale nevykřiknul jsem, protože to bylo potvrzením toho, že do nebe se mohou dostat i potomci ze smilstva, třebaže to kdysi Otec, nejspíše z legrace, zakázal, aby tento zákaz, nejspíše taky z legrace, zrušil, protože co má tady na té naší věčnosti pořád dělat?

            Ale Otec není v jádru zlý. Má připravený pro lidi nový začátek. Nový život, navíc ještě věčný, když se mu ten starý lidský život moc nepovedl, ale naštěstí si tuto chybu dokáže přiznat.

            Ať přijde, co přijde, vždy to bude dobré, protože to bude od Boha.

            Amen!