Kam jinam by se měl dostat než do nebe? Kristus jistě ocení byty a nebytové prostory, které díky kardinálovi Dukovi získal do svého věčného držení
Svatost kardinála D. zdála se být bezedná, neboť logicky vyplývala z jeho zbožnosti, která neznala mezí, jelikož se projevovala tím nejúčinnějším možným způsobem.
Tedy nejenže jízdou v barokním kočáru, kterou kardinál D. nadevše miloval, ale taky vroucími modlitbami, aby to v Česku vypadalo jako ve frankistickém Španělsku, nebo aspoň jako v Pinochetově Chile či Tisově Slovensku, všude tam vládla katolická církev pevnou rukou ve jménu Kristově.
Kam se svou papundeklovou zbožností hrabal takový prof. Halík na kardinála D., jenž byl tím druhým kamenem, po svatém Petru, na kterém Kristus vystavěl svou církev?
Není proto žádný div, že se kardinálu D., zjevil sám Kristus, respektive, byl by div, kdyby se Kristus kardinálovi D. nezjevil.
Stalo se tak uprostřed vroucí modlitby, přesně v pravé poledne. Kardinál D. klečel před křížem, když ho kdosi vzal v podpaždí, zvedl jako pírko a posadil do pohodlného křesla, které zřejmě Kristus přinesl z království svého Otce, možná to byl samotný boží trůn!.
„Odpočiň si, můj služebníku, mám pro tebe úkol,“ pravil Kristus, nyní sám klečící před svým nejvěrnějším služebníkem, jenž si nyní hověl v křesle, což byl pro něj nezvyk, protože ze všeho nejraději lehával na kamenném loži, a pokračoval, „pravím ti, že založíš nadaci, a vyměníš pozemky, jež náležejí farnosti v Hostivaři s developerskou společností za byty a nebytové prostory, které se stanou majetkem této nadace, v jejímž čele budeš stát.
Můj Otec, jehož království není z tohoto světa, již brzy zvýší cenu těchto pozemků, takže těch bytů a nebytových prostorů bude ohromná spousta.
Neptej se, na co mi bude tolik bytů a nebytových prostor, neboť takový je úradek boží, který ti nepřísluší znát, protože nikdy neví dne, ani hodiny!
Pravím ti však, spíše se dostane do nebe ten, kdo bydlí v církevním bytě, než by velbloud prošel uchem jehly!
Viď, že to pro mě uděláš, můj nejmilejší služebníku!
Na důkaz toho, že kardinál D. jeho nejmilejší služebník, skutečně Kristus políbil kardinála D. na jeho ústa.
Ó, jak byl ten polibek lahodný, chutnající po husí pečínce!
„Pane můj, udělám všechno, co budeš chtít!
Vyznávám a budu vyznávat i při tomto finančním tunelu, že věřím v Tebe, Ježíše Krista, pravého Boha a pravého člověka; v Tebe, který jsi zrazen, opuštěn, ztýrán a popraven na kříži jako zločinec!“
„Já, vím, proto budeš žít věčně, posadím si tě v nebi hned vedle sebe. Staneme se svatou čtveřicí, já, otec, duch svatý a ty,“ pohladil Kristus kardinála D. po jeho vláscích a dodal, „jo, abych, nezapomněl, tady jsou moje rány, abys věděl, že jsi nesedl na lep Ďáblovi.“
Kristus ukázal kardinálovi D. své rány, byly tak ošklivé, že kardinálovi D. z toho zatajil dech, nikdy nic ošklivějšího neviděl!
A právě z takovýchto mezních zážitků se rodí kněžská a duchovní povolání.
A tak kardinál D. našel odvahu spolu s prorokem Jeremiášem zvolat větu: „Jahve, Ty jsi mě svedl, dal jsem se svést!“
V tomto existenciálním prožitku zazněl tento jeho výkřik ne jako projev osamění a opuštěnosti, ale jako slova radosti podtržená životní zkušeností...
