Nejen Petr Hampl má proježděný divoký Kurdistán křížem krážem. Najdou se i další bílí heterosexuální muži, kteří stejně jako on, znají divoký Kurdistán jako své vlastní boty
„Bože, vypadáte jako byste nespal celou noc!“ zvolal jsem, spatřiv Karu ben Nemsího, kterak právě seskočil před mým stanem z koně.
Tak unaveného člověka jsem opravdu už dlouho neviděl, aspoň tady v Kurdistánu ne.
„Mohu si u vás trochu odpočinout?“ zeptal se mne Kara ben Nemsí, a přitom se pod ním div nepodlomily nohy, dodav, „stačí mi čtyři hodiny vydatného spánku.“
„Samozřejmě, pojďte dál, hned vám připravím improvizované lůžko z ovčích kůží,“ řekl jsem a nařídil sluhům, „postarejte se o koně. Řádně jej otřete slámou a pak vyhřebelcujte.
A až ho vyhřebelcujete, dejte mu ten nejlepší oves, jaký tady máme.“
„Oves ne.
Oves mu prosím nedávejte, má alergii na lepek,“ upozornil mne Kara ben Nemsí, div už nepadaje hubou k zemi.
„Slyšíte?
Oves mu nedávejte!
V žádném případě!
Jestli máme mrkev, dejte mu mrkev!“ rozkázal jsem sluhům a obrátil se na svého hosta, „může váš kůň mrkev?“
„Myslím, že ano,“ přikývl a konečně se únavou vyvrátil.
Zatímco se sluhové zabývali koněm, dotáhl jsem ho do stanu a položil na rychle připravené lůžko z ovčích kůží, byla to makačka, protože Kara ben Nemsí vážil dobře metrák, vsadil bych se o cokoliv, že žádný Evropan, natož skopčák, pohybující se teď v Kurdistánu, nebo jeho těsné blízkosti ,nemá širší ramena než on.
Jako vždy se i teď ukázal Kara ben Nemsí čestným mužem, protože se po čtyřech hodinách skutečně sám probudil čerstvý jako rybička, svěžejšího člověka jsem tady v Kurdistánu snad ještě neviděl.
„Mohu vás poprosit o čaj?“ požádal mne o čaj a já mu samozřejmě vyhověl.
U číšky silného, typicky blízkovýchodního čaje jsem mu řekl: „A teď mi musíte říct, z čeho jste byl tak unavený!“
Kara ben Nemsí se usmál a mávl rukou: „Ale to nestojí za řeč. Byl jsem v Damašku.“
„Cože, vy jste byl v Damašku?
Tam by mne nikdo nedostal ani za nic!
Prý tam v noci vůbec nesvítí pouliční osvětlení!“ zvolal jsem ohromeně.
„Není to tak hrozné, jak se vykládá.
Jsou tam místa, kde je i v noci docela světlo, a nemusí jít nutně jen o Asadův palác a jeho nejbližší okolí,“ usmál se.
„Ale ani tak bych tam nejel ani za nic,“ řekl jsem a dodal, „a proč jste tam vlastně byl?“
„Navštívil jsem českou velvyslankyni.
Je to obdivuhodná žena, opravdu to s těmi orientálci umí.
Kam se na ni hrabe Meda Mládková se svými čmáranicemi!
Bavili jsme se dlouho do noci o aktuální situaci v Kurdistánu, ta ženská má přehled v blízkovýchodní problematice, to byste nevěřil!
Proto jsem tak unavený, protože jsem oka nezamhouřil. Nakonec mne pověřila jistým delikátním úkolem, o kterém mohu říct jen to, že je to velmi vysoká hra, slyšel jste přece o turecké invazi.“
Kara ben Nemsí se na mne podíval, ale já zavrtěl hlavou: „Bohužel nevím o turecké invazi vůbec nic, protože sleduji jen Českou televizi, nic jiného tady nechytím.
Turci zase něco vymastili?“
„Nu ovšem, masakrují Kurdy,“ přikývl B.
„Cože masakrují Kurdy!?
To zas bude uprchlíků!“ vyskočil jsem jako uštknutý, a zvolal, „doufám, že tomu jen nečinně nepřihlížíte!“
„Střílím Turky na potkání. Sedm jednou ranou,“ usmál se Kara ben Nemsí.
„Ještě, že tak!
V Česku vás za to budou zbožňovat, hlavně pak pan Zálom, pro něhož budete vzorem skutečného a statečného muže, takovým, jakým by byl i on, kdyby nebyl posraný až za ušima a ovšem nemusel taky každý večer hrát v Berouně biliár, což jediné mu brání, aby se se zbraní v ruce přidal na stranu bojujících Kurdů.“
Kara ben Nemsí se usmál: „Mám tuto divokou zemi, Kurdistán rád. Do Ameriky se člověk musí trmácet přes moře, ale Kurdistán máme doslova za rohem, a zažijete tady víc dobrodružství než v Americe, cedil bych pro Kurdy krev.
A vy zde, tak relativně daleko od domova, děláte co, smím-li se zeptat?“
„Ale, ani se neptejte.
Studuji zde a zkoumám ohrožené druhy hmyzu, jež se ocitly na samém pokraji vyhynutí.
Taková blbost!
Ale někdo to dělat musí, stejně jako někdo musí dělat obecního rasa,“ znechuceně jsem se ušklíbl nad ubohostí mého poslání v těchto místech.
„Nu, i hmyz je důležitý, nemyslete, biodiverzita by měla být zachována, už kvůli nám, lidem,“ snažil se mne utěšit Kara ben Nemsí, s největším vypětím se přemáhaje, aby se nerozesmál na celé kolo, odkládaje prázdnou číšku,„nu nic, musím zase jít. Mám se ještě dnes večer sejít v jistém pohraničním městě s velitelem tamních ruských vojenských jednotek a předat mu ústně vzkaz od české velvyslankyně, zašifrovaný jako starodávný rodinný recept na nakládané zelí. Ještě, že jsem se na základce učil rusky, ale víc už vám o své diplomatické misi opravdu prozradit nemohu.“
„Chápu.
Přeji vám šťastnou cestu.
Doufám, že po cestě ještě postřílíte co nejvíc Turků a zachráníte tak aspoň trochu pošramocenou pověst Západu.
Kéž by na Západě a hlavně v Berouně bylo víc takových lidí, jako vy!“ rozloučil jsem se Karou ben Nemsím a houkl na sluhy, „přiveďte koně!“
Sluhové přivedli koně, dvojnásobného vítěze Velké pardubické steeplechase, jak jsem se později dozvěděl, Kara ben Nemsí se na něj vyšvihl a brzy mi zmizel z dohledu.
„Turek vždycky zůstane Turkem a poturčenec vždycky bude horším Turka!“ odplivl jsem si a pustil se zase do výzkumu ohrožených druhů hmyzu na území Sýrie kontrolovaném vlastně ani nevím kým, a některé druhy se opravdu ocitly na samém pokraji vyhynutí, už jen trochu a nebude jich víc.
