Divoké husy

Nechybělo už mnoho a věru bych divoké husy začal nenávidět pro to jejich kejhání, když táhnou oblohou, víc než sebe sama 

            Nikdy se mi nepodařilo ulovit žádnou divokou husu v letu.

            A že jsem se po nich něco nastřílel. Stačilo, že jsem nad svými hlavami uslyšel to jejich kejhání. Okamžitě jsem strhnul z ramena pušku a začal po nich pálit jako divý. Ale ani jednou se žádná z těch hus, které mi přeletěly nad hlavou, nezalomila a nezačala bezvládně padat k zemi.

            To by mi stačilo. Úplně by mi to stačilo. Vidět divokou husu, jak padá k zemi po mém zásahu. Už bych ji ani nemusel dohledávat, nechal bych ji ležet tam, kde spadla.

            Ale nikdy se mi to nepodařilo.

            „Nic si z toho nedělej. Není to tvoje neschopnost. Na brokovnici je to moc vysoko a trefit se do nich kulovnicí, to je vyloženě otázka štěstí. Já taky zastřelil divokou husu v letu jen jednou jedinkrát,“ konejšil mě každý, komu se podařilo už to, po čem jsem tak marně toužil.

            Na brokovnici je to příliš vysoko, s kulovnicí je to jen otázka štěstí!

            Trvalo dlouho, než jsem pochopil skutečný význam a smysl těchto slov.

            K tomu, abych ulovil divokou husu za letu, potřebuji něco úplně jiného než kulovnici.

            A tak jsem si letos pořídil dron. Nádherný dron, který jsem se učil celé léto mistrně ovládat.

            A pak když přišel podzim, nedělal jsem nic jiného, než jen zdánlivě bezcílně bloumal po polích s dronem nad hlavou. Ale cíl byl jasný a já věděl, že se dočkám.

            A nemýlil jsem se.

            Konečně se po dvou měsících čekání a chození nad mojí hlavou ozval dobře mi známý zvuk.

            „Už jsou tady!“ zaplesalo mi srdce.

            Zvedl jsem hlavu a okamžitě je spatřil. Na nic nečekaje, vyslal jsem za hejnem husí svůj dron. Šlo o každou sekundu, ale letní výcvikový drill se mi podařilo zúročit. Aniž by divoké husy mohly cokoliv tušit, zaútočil můj dron hezky ze zadu na poslední z nich.

            Vrtulky dronu, vyrobené z lehkého, ale dostatečně pevného kompozitu se nemilosrdně zasekly do těla opeřence. Celý ten vzdušný souboj trval jen několik sekund. Pták byl natolik pochroumán, že sotva mohl pokračovat v letu. Jeho pád nebyl snad dokonalé strmý, ale byl to nade všechnu pochybnost pád, který jednou provždy vyřadil divokou husu ze hry a já si konečně mohl udělat na svou pažbu tolik vytoužený zářez.

            Proklatý pták ovšem poškodil můj dron tak, že se mi ho podařilo dostat zpátky na zem jen s největším vypětím všech sil. Když však měkce dosedl jen pár metrů ode mne, úlevně jsem si vydechl, přece by mne jen jeho naprostá zkáza mrzela, ale dvě poškozené vrtulky se dají snadno vyměnit.

            A protože se už začínalo šeřit, nechal jsem ulovenou husu být, i když bych se vedle ní skvěle vyjímal. Ale moje radost a štěstí byly tak velké, že mi všichni museli uvěřit, že jsem husu skutečně ulovil, že si nijak nevymýšlím, žádný jiný důkaz svého loveckého úspěchu jsem nepotřeboval.

            „Mám ji! Divokou husu. Tímhle jsem ji dostal, přímo za letu,“ stačí mi říct komukoliv a ukázat svůj dron, aby ten uznale pokýval hlavou a nechal mne bez odporu vyprávět to, co jsem teď vyprávěl vám, i když každý má teď svých psychických problémů víc než dost a na cizí úspěchy je zvědavý málokdo.

.