Diskutér Petr Nedvěd mne přirovnává ke střelci z Filosofické fakulty...

Pan Nedvěd ve diskuzním příspěvku pod mým článkem tvrdí, že mezi mnou a střelcem z FF UK, kterého také konkrétně jmenuje, není de facto žádný rozdíl. Někteří lidé jsou vskutku divní 

            Vracel jsem se ze zasedání uličního výboru.

Krev ve mně pěnila a vařila, jako vždy, když se vracím ze zasedání uličního výboru. Nenávist mi zatemnila mozek tak, že jsem ani téměř nemohl dýchat a přitom pořád, docela bezmyšlenkovitě, opakoval: „Dokud se nenávidí, ještě se neumřelo!“

Hvězdná obloha nade mnou ze všeho nejvíc připomínala rozevřený Behamotův chřtán.

Ale přes toto mé zjevné vyšinutí (v našem uličním výboru jsme takto vyšinutí všichni), jsem si všiml, že mne na protější straně ulice sleduje nějaký muž v kaftanu a s hustými dlouhými vousy. Nebyl mi příliš sympatický, tak jsem přidal do kroku.

Ale on přidal taky, stále mě sleduje. Jeho pichlavý pohled mne propaloval, kdykoliv jsem se po něm poohlédl.

Nakonec jsem udělal to, co se mi zdálo nejrozumnější, a dal se do běhu. Vypadalo to, že dlouhý kaftan brání onomu muži, aby běžel za mnou. Neponechal jsem však raději nic náhodě a běžel takto půlhodinu, přesvědčen, že půlhodiny klusu ten muž, už jen kvůli svému kaftanu a taky dlouhému vousu, nemůže zvládnout.

Kdyby měl místo kaftanu jen nátělník a byl hladce oholen, to by byla jiná, to bych běžel raději celou hodinu, ale kaftan a vousy, to není nic, co by pomáhalo v běhu.

Když jsem konečně zastavil a ohlédl se, muž už za mnou nebyl.

Křivě jsem se usmál a šel dál. Ale když jsem došel k rohu ulice, vyšel zpoza tohoto rohu právě tento muž!

Strnul jsem nepopsatelnou hrůzou.

Muž ke mně naklonil svou tvář tak, že nemohl jsem necítit typickou vůni naftalínu, která vzlínala z jeho kaftanu a tiše, přesto až nesnesitelně zřetelně, mi vmetl do tváře: „Vrahu! Zanecháváš po sobě víc obětí než David Kozák! Raskolnikov je proti tobě Kristus! Z toho si vezmi příklad, jeho zločin byl trestem nedostatků sociálního řádu, ale ty jsi vrah jen proto, že jsi členem uličního výboru!“

Teď už bylo jasné, kdo je tento muž v kaftanu.

Petr Nedvěd, postrach všech vrahů z uličního výboru!!!

Bůhví, jak by to se mnou dopadlo, kdyby se zpoza rohu nevynořila další osoba a nepřetáhla Nedvěda kabelkou po hlavě.

„Káťo, kde se tu bereš!“ zvolal jsem, protože to byla opravdu Káťa, která se tady najednou zničehonic zjevila jako Asrael, můj dobrý anděl strážný.

Ale Káťa jako by mne vůbec nevnímala, protože se sklonila nad Nedvědem, který ležel na zemi a zrovna tak, jako Nedvěd prve mně, mu vmetla do tváře: „Myslím pane Nedvěde, že jste si právě ověřil, kde leží hranice nevkusu a ubohosti. Tedy ta, po jejíž překročení vám přestane tleskat i fanklub pana učitele. Tedy až na pár opravdu otrlých jedinců.

Vy jste zkrátka propásl šanci mlčet a vaše zdůvodňování, že jste chtěl upozornit na to, že Trčálek je vrah, po kterém zůstává víc obětí než po Kozákovi, je trapné!“

Nebylo to nejspíše všechno, co vmetla Káťa Nedvědovi do jeho vousaté tváře. Ale mně se už z naftalinu, kterým byl ostatně cítit i Kátin kožich, dělalo nevolno, a tak jsem nechal ty dva, ať si to vyříkají sami  a pokračoval dál.

Za další půlhodinu jsem byl už doma a dal si husu, po které se moje nálada viditelně zlepšila.

Natáhl jsem se na divan potažený na mnoha místech již zcela prodřeným voskovaným plátnem a ještě než jsem usnul, si umínil, že hned, jak se probudím, musím vrátit domovníkovi jeho sekeru, jistě se již po ní shání a všude ji hledá.