A možná ani nepojede na olympiádu. Chudák kůň, určitě se těšil, jak zabojuje o Tokio, a teď musí jen hledět do zdi ve stájovém boxu
„Je to velmi statečná mladá žena. Normálně v takových případech používáme narkózu, ale ona o ní nechtěla ani slyšet.
Mohu-li říct svůj, čistě osobní názor, tak je celý táta. Podnikat v Číně, a ještě ve velkém, ovládnout celý tamní trh s půjčkami, to chce taky velmi statečného člověka.
Z vlastní zkušenosti vím, jak je Čína obrovská a jednotná.
A těch lidí, co tam je!“ vykládal mi profesor K., věhlasný chirurg, když jsme kráčeli nemocniční chodbou osvětlenou příjemně prskajícími loučemi k jejímu pokoji.
„A co Tokio?
Stihne jej?
Víte, v jistých, nejen finančních a podnikatelských kruzích, panují v tomto směru určité obavy...“ zeptal jsem se profesora K.
„Stihne jej.
Ručím vám za to vlastním titulem profesora. Medicína dnes neuvěřitelně pokročila. Stáhli jsme zlomenou kost titanovými šrouby. Když to dobře půjde, mohla by už pozítří sedět zase na koni,“ ubezpečil mne profesor K. a ukázal
na dveře, před kterými jsme stáli, „tak jsme tady, za těmito dveřmi leží.
Jenom se nelekněte, až vstoupíte dovnitř.“
„Proč bych se měl leknout?“ podivil jsem se.
„Leží totiž na pokoji sama,“ usmál se profesor.
„Sama?
To není možné!“ kroutil jsem hlavou.
„Říkal jsem, že je to statečná žena. Nabízeli jsme jí nejlepší pokoj, kde je dvacet lůžek vzdálených od sebe tak, že se mezi nimi sestra sotva protáhne a u nás máme velmi štíhlé sestry, to vám můžu garantovat.
Ale ona nedala jinak, než že musí na pokoj, kde bude sama, aby nezabírala místo někomu potřebnějšímu. Víte, to je teď takový módní trend mezi pacienty, že rádi sdílejí nemocniční pokoje s jinými lidmi, a čím víc těch lidí je, tím líp. Říká se tomu ,community hospital‘, dokonce na to existuje nějaká mobilní aplikace. Tak jsme jí nakonec našli tento kumbál. Původně je to úklidová místnost, okno je tam takové prťavoučké, slunce jím sotva pronikne, musí tam pořád svítit zářivka. Už by taky chtěla vyměnit, potvora, bliká jak divá, však uvidíte sám,“ vysvětlil mi profesor K.
A měl pravdu.
Když jsem vstoupil dovnitř, div jsem se nevylekal, protože tam opravdu ležela sama v pokoji tak úzkém, že se k jejímu nemocničnímu lůžku dalo přistoupit jen z čela, protože jeho pelesti se takřka dotýkaly režných zdí. Měl jsem co dělat, abych nevykřikl úlekem. Ale pohled na ni, ležící na takřka čistě povlečeném lůžku, se kterým tak čarovně kontrastovaly její rozpuštěné černé vlasy, mne brzy uklidnil.
„Tady ti něco nesu. Jistě tady na vás šetří, jak můžou, drží vás tu o hladu, ale sobě si platy zvyšují, banda jedna doktorská, fuj!“ odplivl jsem si a podal jí pomeranč, který jsem vylovil z kapsy, „počkej, hned ti ho oloupu.“
„Díky, ale oloupu si ho sama,“ řekla a natáhla se pro pomeranč rukou, na které se skvěla nádherná ortéza.
„Ale co ruka?
Máš ji přece zlomenou!“ namítl jsem.
„Stáhli mi ji hezky titanovými šrouby,“ řekla, s hrdostí v hlase, mi to, co už jsem věděl od profesora.
„Tak to jo!“ dělal jsem, že to slyším poprvé od ní a nazlobeně dodal, „zatracený kůň!
Tak tě shodit!
Já bych tu kobylu...!“
„Ona za to nemůže,“ oponovala mi, loupajíc si zdravou rukou pomeranč, „byla to moje chyba.
Jezdecká.
Víš?
Najížděli jsme na další překážku. Ta překážka se blížila, ale mně se, kdoví proč, zdálo, že je ještě pořád daleko. Ona už chtěla skočit, odrazit se od země a vznést se triumfálně do vzduchu, ale já ji zadržela.
,Ještě ne, ještě je příliš brzo!‘ opakovala jsem si pořád dokola.
Ale bylo pozdě.
Rozumíš?
Špatně jsem odhadla vzdálenost a timing skoku.
To máš stejné jako v byznysu, který studuji, tuším, čtvrtým rokem. Taky tam musíš přesně odhadnout timing investice.
Kdybych ji nechala, ať si sama rozhodne, kdy skočí, tak se nic nestane.
Ale tak...
Vrazili jsme do překážky, ona zakolísala a já spadla. Napřed jsem myslela, že se mi nic nestalo. Ale pak se ze všech stran začali sbíhat vystrašení lidé, kdosi přiběhl s nosítky. Na těch mě odnesli do letadla, které mě dopravilo na rentgen. Ten ukázal, že noha zlomená,
Ale její vina to není. Je to úžasně statečný kůň, nejstatečnější ze všech koní, které jsem viděla a to jich mám sedm jako trpaslíků. Je skoro tak statečná jako táta.“
„Aby taky ne, když ta stará herka stála čtvrt miliardy,“ pomyslel jsem si a nahlas řekl, „no, mohlo to skončit i hůř.“
„Hlavní je, abych se co nejdřív vrátila do sedla. Zkoušky ve škole si můžu odložit, nebo můžu školu i přerušit, ale olympiádu kvůli mně neposunou.
Tak ráda bych se podívala do Tokia!
Naposledy jsem tam byla ještě jako malá holka na víkend s tátou.
To ti je město, to bys nevěřil!
Ideální by bylo, kdybych se do sedla vrátila nejpozději zítra ráno.“
„Jsi statečná. Určitě se do Tokia podíváš. Olympiáda je jen pro vyvolené, a tys jednou z nich,“ povzbudil jsem ji, ale to už v pokoji nebylo k hnutí, protože do něj vešel muž s obrovskou kyticí krvavých růží.
„Vítejte!
Blahopřeji k třetímu místu v lize!“ okamžitě jsem mu blahopřál, třesa mu levou rukou, protože v pravé měl růže.
„Je to fantastický úspěch, kterého jsme dosáhli týmovou prací,“ tetelil se muž celý štěstím takřka bez sebe, aby záhy vytáhnul trumf, „a příští rok budeme ještě lepší, protože jde k nám Vrba.
Nabídl jsem mu osobně padesát mega ročně.
Jiný cíl než druhé místo příští sezónu mít nemůžeme a to všechno za naše, české peníze, pěkně prosím!“
„Jste statečný.
Jste statečný skoro jako Annin táta. I ona je statečná, velmi statečná.
Představte si, že už chce zítra ráno být zase v sedle!
Však si to všechno sami povíte.
Nebudu vás samozřejmě rušit. Vlezu si pod postel a budu tam dlouho, dokud, předav růže, opět neodejdete, i kdybyste tady byl třeba i do večera. Nemějte strach, nějak si tam pod postelí už poradím,“ řekl jsem a vlezl si pod postel, abych ten nádherný páreček nerušil v jejich něžném rozhovoru.
