Nebýt toho, že pan Troška vytrvale a urputně stalkuje prof. Halíka, ani bych se nedozvěděl, že měl prof. Halík takové primovní kázáníčko. Jen nechápu, proč se křesťané tak pořád chvástají láskou k bližnímu, když jsou jak muslimové
Pana Trošky jsem si vždy vážil.
Jednak pro jeho zdravý rozum, a jednak pro jeho obdivuhodnou touhu po svobodě, která se projevovala tím, že nerespektoval žádné omezení rychlosti.
„Člověk je svobodný jen v autě. A čím rychleji, bez ohledu na druhé, jede v autě, tím je svobodnější, protože čím jedeme rychleji v autě, tím méně jsme svázáni jakýmikoliv ohledy, jež nás připravují o svobodu, “ zněla ústřední myšlénka chvályhodné životní filosofie pana Trošky.
A opravdu, pan Troška, patřil k těm statečným lidem, kteří se nebojí ve svém autě, jež milují jako sebe sama, prosvištět obcí třeba i devadesátkou, aniž by se přitom jen trochu zarděli, svobodní a ničím nespoutaní, volní jak ti ptáci, o nichž se tak pěkně mluví v evangeliu.
A že by snad mohl pan Troška svým autem někoho zabít?
Třeba i nějaké dítě?
Prosím vás, copak má nějaké dítě co pohledávat na vozovce, copak má nějaké dítě co běhat po venku, je-li ze všeho nejdůležitější svoboda, která je dána tím, jak rychle jedeme v autě, tím, že nerespektujeme žádné totalitní omezení rychlosti?
Pan Troška byl pro mne prostě vzorem takového člověka, jakým by měli být všichni lidé. Pokud by byli všichni lidé tak svobodní jako on, byl by na světě ráj.
Proto mi náhlá změna v chování pana Trošky přišla velmi podezřelá. Nejenže pan Troška začal všude chodit pěšky, čili stal se dobrovolně nesvobodným, měkkým poddaným, protože řidičský průkaz mu nevzali, ale taky začal milovat bližního svého víc než své auto!
„Lidem v nouzi musíme pomáhat, musíme se s nimi dělit o všechno, co máme, zrovna tak jako se sv. Martin rozdělil o půlku svého pláště se žebrákem,“ hlásal například pan Troška, jako by zcela pozbyl zdravého rozumu.
„Máme se dělit o svoji zemi s uprchlíky?
O zemi, za jejíž svobodu pokládali naši předkové to nejcennější, totiž své životy?“ hleděl jsem v úžase na pana Trošku.
A víte, co mi na to řekl?
„Kristus taky za nás bez řečí položil svůj život, abychom my žili věčně.
Dal se ukřižovat, i když nemusel.
Milosrdný a milující bůh jej, svého syna, pro nás obětoval.
Teď je řada na nás,“ odpověděl mi pan Troška!
„Jářku, vy jste se dočista zbláznil!
Kam se poděla vaše láska k vlastnímu autu?
Kam se poděl váš zdravý rozum?
Proč bychom měli někomu pomáhat?
Ať se smažím v multikulturním pekle, ale vy jste si uhnal úžeh!
Nepokazila se vám klimatizace v autě?“ nevycházel jsem z úžasu, jak málo stačí, aby člověk přišel o svůj zdravý rozum.
„To mi všechno říká on,“ odpověděl mi pan Troška.
„Kdo on?“ nechápal jsem, ale pak mne něco napadlo, „snad ne Halík!?“
„Ne, Halík ne. Kristus mi to říká!“ odpověděl pan Troška docela vážně.
„Kristus?“ nazdvihl jsem obočí.
„Ano, Kristus. Visí mi doma na zdi,“ odpověděl docela vážně pan Troška.
„Můžete mi ho ukázat?“ zeptal jsem, jsa už pevně přesvědčen, že pan Troška se zbláznil.
„Ano, samozřejmě. Je živý a mluví,“ přikývl pan Troška.
Nevěřil jsem tomu samozřejmě ani za mák, ale když jsme přišli domů k panu Troškovi, ukázal ten na zeď, kde visel krucifix a na něm se přibitý opravdu svíjel živý, byť patřičně zmenšený Kristus!
Ale já jsem se tím nedal zaskočit.
Hned jsem na toho živého Krista uhodil: „Proč jste zakázal panu Troškovi jezdit v autě!“
„Nic jsem mu nezakázal. Jen jsem řekl, že jen ten, kdo chodí pěšky, mne následuje!“ ohradil se Kristus.
„Nesmysl!
Větší hloupost jsem neslyšel!
Od toho jsou na světě auta, aby byli lidé svobodní,“ vyvrátil jsem ruče Kristův argument a pokračoval, „a proč mu vykládáte takové hovadiny, že máme pomáhat těm, kdož jsou v nouzi?!
Proč po nás chcete, abychom se o svou zemi dělili s uprchlíky?“
Kristus se smutně usmál: „Nic po nikom nechci. Jen říkám, že pro toho, kdo se vzdá všeho, mám v nebi uchystán poklad.“
To mě opravdu dojalo.
„Tobě se to vykládá! Ty si žiješ hezky ve své názorové bublině, přibitý na kříži nemáš žádné starosti.
Co ty víš o realitě, kristepane?
Houby!
To by dovedl každý, být si přibitý na kříži a žvanit!
Jenže ti uprchlíci, ti nás přišli zabít!
Chápeš?
My jim pomůžeme, ale oni nás zabijí!“
Kristus se usmál ještě smutněji: „Kdo svůj život dává, dvakrát dává. Kdo svůj život za mne položí, získá život věčný.“
„Ty fakt chceš, abychom se nechali zabít imigranty, abychom jim nastavili krky a nechali se od nich podřezat, jen proto, abychom pak věčně žili?“
Kristus se usmál tak, jak se mohou usmívat už jen blázni: „Proto jsem na svět přišel, abych vás vysvobodil z pozemského pekla. Jiná cesta ven, než skrze můj kříž, nevede. Kdo pomůže uprchlíkům, kdo se nechá podřezat, následuje mne víc než ten, kdo podává trestní oznámení kvůli nějaké pitomé hře.“
Ale já už měl těch sluníčkařských keců akorát tak dost.
„Ne, milý Kriste, tato země je naše!
Nikdo nám ji nevezme, ani ty!
S pokladem v nebi se jdi vycpat, nikdo nám nebude rozkazovat, s kým tady budeme žít!
Ty svoje multikulturní žvásty si strč někam!“ vmetl jsem Kristovi do tváře a sundal ho i s křížem ze zdi, „teď uvidíš, zač je v Pardubicích perník!“
Kříž i s Kristem jsem položil na zem, a obrátil se na pana Troška s žádostí o nějaké prkno, aspoň třicet, ale ještě lépe čtyřicet cemtimetrů široké. Když mi přesně takové prkno přinesl, překryl jsem jím Krista a začal po něm zuřivě dupat.
„Křup! Křup!“ ozýval se z pod prkna křupot Kristova těla, jako by to byla opravdu hostie.
Po pěti minutách této vlastenecké masáže zbyla z Krista jen beztvará kaše, naše vlast byla zachráněná a pan Troška taky.
„Teď už můžete bez obav opět jezdit autem. Nikdo vás už nebude v ničem omezovat.
A taky už nemusíte nikomu pomáhat, jste zase svobodný,“ sdělil jsem panu Troškovi.
„Už zase může jezdit v autě?
Už nemusím nikomu pomáhat?
Připadám si, jako bych se probudil z nějakého zlého snu!“ mnul si pan Troška oči, jako by se opravdu probudil a ještě nevěděl, která hodina bije, ale kdo to ví?
