Není lstivější bytosti než Ďábla, důkazem budiž svedení prvních lidí v ráji. A zatímco Bůh mlčí, stále k nám neposílaje podruhé svého Syna, jenž slíbil při svém prvním příchodu brzký konec tohoto světa, tak Ďábel neúnavně koná!
Jsem ďábel, přesněji řečeno, skutečný Ďábel.
Proto se ze všeho nejraději zjevuji pobožným lidem. Čím je ten který člověk pobožnějším, tím raději se mu zjevuji.
A víte proč?
To je docela jednoduché!
Čím je ten který člověk pobožnější, tím více, mne, Ďábla, nenávidí. No, a ta nenávist, kterou ke mně pobožní lidé chovají, ta mne náramně blaží. Ostatně nemusím si kvůli tomu nic vyčítat, konám tím těmto lidem jen a jen dobrou službu, protože nejdůležitějším kritériem jejich pobožnosti je právě nenávist ke mně.
Kdo by to byl do mne, do Ďábla, řekl, že i já budu činit dobré skutky, byť jen tím, že se zjevuji pobožným lidem.
Samozřejmě, že u toho prskám smíchy, když se všichni ti pobožní lidé křižují, mávají křížem a žádají mne, abych od nich odstoupil.
A já odstoupím, protože to mě na tom nejvíc baví, ta pýcha, kterou se dmou, když mě od sebe odeženou,, jak se domnívají, svou pobožností a vírou.
„Haha, vírou!“ musím se smát tomu, když si někdo myslí, že mne může zahnat svou vírou.
Musím se tomu smát, protože žádný z těch, kdo mne odhánějí, netuší, že v to, co věří, čím se zaklínají jsem zase jen já, hehe!
Teď jsem si oblíbil jednu takovou obzvláště pobožnou paničku.
Páni, to je fantastický materiál, přímo k zulíbání!
Zašel jsem kvůli této paničce dokonce tak daleko, že se jí zjevují jako čert a to prosím jen proto, abych jí udělal radost.
A pak, že ve mně není nic dobrého!
Když se této mé paničce zjevím jako čert, její nenávist ke mně je skutečně svatá, hehe!
Všiml jsem si totiž už dávno, že tihleti pobožní lidé si velmi potrpí na tzv. estetické hledisko. Když se paničce zjevím jako čert, zalyká se nenávistí ke mně, přičemž je náramně roztomilá, prostě je to hotová světice.
Ale kdybych se jí zjevil, dejme tomu jako její zpovědník, kterému se tak ochotně svěřuje se svými hříchy, nebo kdybych se jí zjevil dokonce jako sám veliký Nohavica, tak to by se ke mně lísala, to bych s ní mohl mluvit o čemkoliv, o bohu, o poezii a ona by nadšeně tleskala a přitom bych byl pořád tím samým Ďáblem, jakým jsem, když se jí zjevuji jako čert.
Ale nakonec proč ne, mně to přece nic neudělá, když se zjevím jako čert a jí to zase udělá radost.
„Jsi zlo! Já zlo poznám!“ rozkřičí se náramně, když se jí zjevím, hezky s čertovskou oháňkou, aby se tato pobožná panička mohla cítit v sedmém nebi.
Takový jsem já dobrák!
„Na Štědrý den bude jaderná válka!“ řeknu třeba a jí to strašlivě rozčílí, hned začne vykřikovat ty svoje pravdy o tom, že ona zlo pozná.
Řekněte sami, není to rozkošné, takto se rozčílit, takto někoho nenávidět, jen proto, že jaderná válka vypukne na tzv. Štědrý den, a ne třeba na letnice?
Tuhle jsem se jí zjevil zase jako čert, ne jako Nohavica, a ona se zase rozkřičela.
Tak jsem se smál, až jsem dostal strach, že se skrze ten svůj smích dostanu zpátky do nebe.
„Jářku, paninko, vy mě chcete mít asi na svědomí, hehe!“ říkám ji, dusa se vlastním smíchem, „vždyť já to dělám všechno kvůli vám, jen kvůli vám se zjevuji jako čert, i kdybych se mohl zjevit jako papež, nebo samotný Kristus. A věřte, že byste mě od skutečného Krista nerozeznala, protože skutečný Kristus má tak mastné vlasy, že i vám by byl dočista odporný, protože vypadá jako skutečný čert, hehe!
Ano, dělám to kvůli vám, protože nezapomínejte, kdo jsem!
Já jsem byl tak blízko Bohu, jako žádný člověk, a stejně jako je nekonečná Boží láska, tak je i nekonečný Boží hněv, proto jsem pro Boha jeho úhlavním nepřítelem, hehe!
Ano, tak je to, milá paninko, když hledíte na mě, jako byste hleděla na samotného Boha, protože vypadám jako Bůh, dělám, totéž co, Bůh, zjevuji tutéž pravdu jako Bůh, proto mě Bůh nenávidí, zrovínka jako Vy, protože jsem dočista jako On, a to On nesnese, aby byl někdo jako On, hehe!
Kdyby se vám zjevila Panenka Maria, tak se tak neošíváte, ale Vám se Panenka Maria nikdy nezjeví, natož, aby se vám zjevil Kristus, tak se vám musím zjevit aspoň já, Ďábel.
Ale copak to není taky mystické, když se vám zjevím já?
Opravdu nechápu, co se vám na mě nelíbí. Vždyť o mně se taky píše v Písmu svatém, i já jsem přece anděl, byť padlý, ale pořád anděl, a možná víc než anděl, protože padlý!
I já přece můžu konat zázraky, a oč jsou moje zázraky horší než zázraky Kristovy, aha?
Nehledě na to, že beze mne by byla vaše víra jen poloviční, protože kdo věří v Boha, musí věřit i ve mně, poněvadž není Boha bez Ďábla, hehe!
Tak co paninko, pořád mě ještě nemáte ráda?“
A to máte vidět tu pobožnou paničku!
„Zavolám na vás exorcistu!“ rozkřičí se a hruď se jí přitom nádherně dme nenávistí.
Rozumíte, tomu?
Chce zavolat exorcistu, aby ze mě, Ďábla, vyhnal Ďábla, tedy mne samotného, hehe!
Ale možná jsem opravdu zlý a špatný. To proto, že se jí schválně zjevuji jako čert.
Ne, to opravdu není ode mne hezké!
Mohl bych se ji zjevit jako Nohavica, ale se jí zjevím jako čert.
Vskutku jsem darebák, nic jiného. Však mi to Kristus spočítá, až na Štědrý den nastane jaderná apokalypsa.
Ale já se přece jen nedám.
Já si tu paničku vezmu sebou do pekla, ten její nenávistí zkřivený obličej promění i místo tak děsivé, jakým peklo nesporně je, ve skutečnou zahradu rajských rozkoší...
