Aspoň pro ty, kteří věří tomu, že věří v boha. Ale kdyby i tato jejich mylná víra byla opravdová, dokázali by pohnout horou
Dlouho mi ta otázka vrtala v hlavě, ba i v noci jsem na ni občas myslel, probudiv se, když mi přes tvář přeběhla kamsi spěchající myš. Ale ať jsem dělal, co jsem dělal, ani za živého boha, jsem se sám nemohl dobrat žádné kloudné odpovědi, ač jsem přečetl všemožnou literaturu a jednou dokonce poslouchal i pod oknem, za nímž právě zasedala biskupská konference.
Nakonec mi nezbylo než se obrátit na Toho, koho se tato otázka týkala nejvíce, totiž samotného Ďábla.
Byl slunný jarní den, jako stvořený pro májovou, takřka již svatodušní pobožnost. Vše pučelo a kvetlo, včely bzučely jako o život, osamělé uprostřed mrazivého vesmíru, protože včely nemají žádného boha, se kterým by kosmické nekonečno sdílely, jsouce odsouzeny automaticky k věčné smrti.
Vyšel jsem do polí, hluk motorových sekaček doléhal ke mně již jen jako úsměvná vzpomínka na peklo, ze kterého jsem právě šťastně unikl. Slunce mi stálo přesně v nadhlavníku, když jsem poklekl u božích muk, těše se na to, že se mi konečně dostane odpovědi na to, co mě tolik zajímalo.
Objal jsem boží muka, jejich kámen byl příjemně vyhřátý a zeptal se: „Řekni mi, milý Ďáble, proč vlastně vypadáš jako bůh? Jak je to možné?“
Kámen se tam kdesi uvnitř rozvibroval a já uslyšel Ďáblův hlas, jak mi odpovídá: „Nevypadám jako bůh. To jen lidé věří, že jsem bůh, a proto si mne ztotožňují s bohem. Bůh nevypadá nijak, protože kdyby bůh nějak vypadal, už by nemohl vypadat jinak a tím by byla popřena jeho všemohoucnost.
Lidé nemohou vnímat boha jinak než jen jako naprosté prázdno, ale kdo by uvěřil, že toto prázdno je bůh?
Tak jsem se lidem zjevil a oni uvěřili, že jsem bůh, a já jsem jim to nijak nevymlouval, proč taky?
Dokonce i rány jsem si kvůli tomu opatřil. Ale neměj strach, vůbec mě to nebolí, jsem uhněten z docela jiného těsta než jen lidé. Když mne lidé vidí, vidí jen přízrak, ale tento přízrak je skutečný, neboť každá idea, která existuje, je skutečná. A je-li bůh skutečný, pak musím být bohem i já, protože jsem taky skutečný, tedy to, že se vydávám za boha, respektive to, že mne lidé považují za boha a já jim to nevyvracím, není zase taková lež.“
„Rozumím,“ řekl jsem, protože jsem si myslel, že tomu opravdu rozumím, ale samozřejmě jsem se ptát nepřestal, „ale proč potom, Ďáble, konáš nejen zlo, ale i dobro, proč nás potom miluješ, proč nám pomáháš, proč jsi tak, obrazně řečeno, sladký?“
„Protože účel světí prostředky, milý Kájo,“ odpověděl Ďábel a pokračoval, „nezapomínej, že kdo pomáhá, ten ubližuje, protože činí toho, komu pomáhá, slabým. Pomáhám lidem, abych je učinil na sobě závislými, nic ušlechtilého v tom nehledej, tzv. dobro je nejvyšší formou zla.
A láska?
Nic víc nezotročuje lidi jako láska!
Láska je mojí nejmocnější zbraní, milující lidé jdou za mnou jako na provázku, zamilovaný člověk si nevšimne, že už dávno sešel ze správné cesty, zaveď zamilovaného člověka do pekla a ještě ti za to bude líbat ruce. Ty nejohavnější zločiny jsou páchány právě z lásky, na to nezapomínej, a nezapomínej ani na to, že láska je jen jiné pojmenování toho nejrafinovanovanější sobectví.
A sladký jsem proto, že postavíš-li před někoho sud medu a lžičku extraktu z kořene pelyňku, tak se všichni raději utopí jako mouchy v Ďáblově medu, než aby do sebe dostali lžičku hořké pravdy o bohu, kterou jsem ti před pár okamžiky zjevil.
A tak jsem tím, kým jsem, bohem, který lidem přikazuje, že už nemohou mít jiného boha než mne, protože se mi to samozřejmě hodí do krámu, protože taková je už moje přirozenost, jsem už jednou provždy Ďábel a přece nebudu lidem dokazovat, jak moc se mýlí, když ve mně vidí boha, jen proto, že jsem si pořídil takové pěkné rány.
Chceš se jich dotknout?“
„Děkuji, ani ne. Co bych z toho měl? Dotknu se jich a uvěřím v Ďábla, potěš pánbůh!“ odpověděl jsem rychle.
„Samozřejmě tě do ničeho nenutím, klidně mi, Ďáblovi, řekni ne. Pořád lepší jeden takový hříšník jako ty, než milión bečících ovcí, které se za mnou ženou, protože jim slibuji život věčný.
Slyšíš, už zase vyzvánějí na moji počest,“ děl Ďábel a skutečně bylo kdesi v dálce slyšet vyzvánění, jak kovové srdce zvonu sebou mlátilo jak šílené o jeho stejně tak kovový plášť, aby přitom vyluzovalo zvuky tak nepodobné konejšivému tichu, jež panuje v božím království.
