Nevím, proč se tento scénář, který předkládají někteří odborníci, považuje za ten horší, když nás nic lepšího už potkat nemůže
Zase jsme, všichni lidé dobré vůle, slavili den, kdy přišla na tento svět naděje a já srdečně blahopřál známému imunologovi: „Měl jste pravdu, hrom do toho! Máme teprve štědrý den a desítitisící lidská oběť covidu už spokojeně odešla z tohoto světa!
Do konce roku nám zbývá ještě jeden celý týden, takže i kdyby si už covid nevyžádal žádný lidský, natož vší, život, nikdo vám už nemůže nasazovat psí hlavu!
Deset tisíc obětí! Když si to představím, těch sto řad po sto lidech, jímá mne závrať z úspěchu! Dokázali jsme to! Magická hranice deseti tisíc je prolomena!
Kdo by to byl ještě v září řekl!?
Zdálo se to nemožné, nedosažitelné, mysleli jsme si, že je to nad naše síly! Ještě jednou gratuluji ke skvělé předpovědi, ještě že jsme ty hospody a bary nezavřeli úplně!“
Třásl jsem, zachovávaje samozřejmě jinak bezpečný odstup, známému imunologovi rukou. Aby ne, vždyť to byly nejradostnější vánoce za posledních mnoho let, kdy jsem si myslel, jako všichni ostatní, že ta fádní, věčně se opakující vánoční jednotvárnost, mne jednou provždy udusí.
„Děkuji, není to ale samozřejmě jen moje zásluha,“ odpověděl skromně imunolog a dodal, „já jsem toliko expert, odborník, nic víc. Ale to víte, že mi spadl kámen ze srdce, že se moje proroctví vyplnilo a že s týdenním předstihem, to je takový bonus navíc.“
„A my vás za to málem ukamenovali! Měli vás za nepříčetného sýčka!“ sypal jsem si jmelí na hlavu, kál se jako papež, „nechtěli tomu věřit, říkali si, že tomu chlapovi přeskočilo! Ale nakonec to nebylo tak strašné. Brzy jsme si zvykli, brali to umírání, ve své podstatě nádherné, jako nezbytnou součást našich životů, naučili se ho chápat jako příjemné zpestření, které se nám nakonec stalo potřebou. Když některý den umřelo na covid míň lidí než den předtím, byli jsme tím zklamáni, pocítili jsme v duši strašlivé prázdno, hned jsme znejistěli, jestli to není jen podvod.
,Dnes jenom osmdesát a jeden člověk?‘nechtěli jsme věřit, že je mrtvých tak málo, podezřívali jsme ministerstvo zdravotnictví, že skutečný, mnohem vyšší počet mrtvých před námi tají, vždyť není možné, aby jeden den zemřelo skoro dvě stě lidí, a na druhý den ani sto!
To zklamání bylo strašlivé a my se báli, že pokud na druhý den nezemře víc než dvě stě lidí, tak magická hranice nebude prolomena!
Ale jak hodiny další nového dne ubíhaly, jak přibývali mrtví, uklidňovali jsme se, a když jich v pravé poledne bylo už sto, věděli jsme, že už se není čeho bát, že ta včerejší necelá stovka byla jen taková neškodná odchylka.
A dnes, na štědrý den, je hranice deseti tisíc mrtvých pokořena! Dokázali jsme to!
Šťastnější a radostnější vánoce jsem si sotva mohli přát a já se přiznávám, že je mi trochu smutno, že ta britská vakcína je asi účinná. Mohli jsme se ještě pokusit o dosažení další magické hranice padesáti tisíc mrtvých do velikonoc.
Jen si to představte, že o velikonocích vstalo padesát tisíc obětí covidu z mrtvých a sdílí s námi všemi své čerstvé dojmy na sociálních sítích!
Ale je těch deset tisíc mrtvých skutečně obětí covidu?
To víte, že se najdou nepřejícníci, kteří to budou zpochybňovat, kteří budou tvrdit, že ti mrtví by zemřeli tak jako tak, a to že měli covid ještě neznamená, že na covid skutečně zemřeli a proto je skutečné číslo mnohem a mnohem menší, a tedy není žádný důvod se radovat.
Vy tomu rozumíte, řekněte mi, zemřeli ti mrtví opravdu na covid?
Lidé by měli aspoň o vánocích znát pravdu!
Je sice pěkné, že vyrostla spousta nových nádherných, moderních a přitom vzdušných, urnových hájů. Ale pokud všichni přece jen nezemřeli na covid, zůstala by nám v ústech z toho jakási trpká pachuť, snad bychom ty, kteří ve skutečnosti nezemřeli na covid začali i nenávidět, že nám zkazili vánoce.
Řekněte, jak to po pravdě je!“
Ale známý imunolog nebyl mojí otázkou zaskočen.
„Všichni zemřeli na covid. Když měl mrtvý covid, musel na něj zemřít, to dá rozum, protože proč by jinak ten covid měl?“ odpověděl mi známý imunolog.
„Tušil jsem to. Už od začátku jsem to tušil, že když měl mrtvý covid, tak na něj musel i zemřít,“ řekl jsem a dodal, „těch deset tisíc mrtvých nezemřelo zbytečně. Konec starého roku se blíží, a když jej budeme bilancovat, když se budeme ohlížet zpátky, nebudeme muset jen zase trapně mlčet, nebo dokonce si lhát do kapsy. A to je zásluha těch deseti tisíc mrtvých, že se život nás, co jsme zatím přežili, stal opravdovým a skutečným, protože těch deset tisíc mrtvých, ty už nám nikdo nevezme!
Šťastné a veselé, a hodně zdraví do nového roku, pane profesore!“
„Vám taky! Ať už teď, nebo v životě po životě!“ popřál mi známý imunolog šťastné a veselé vánoce, načež jsem ho odpojil od plicní ventilace, jsem toho názoru, že aspoň na vánoce by se neměl nikdo zbytečně trápit.
