Paní budoucí senátorka jezdí za lidmi do jejich vesniček a městeček. A všude slyší nespokojenost a zlobu. Což se ovšem změní, pokud ji vidláci, jezdící do práce ve starých dvoutaktech, dokopou do Senátu!
Našla jsem si teď nový koníček.
Chlastání.
Ale chlastám, abych tak řekla, pro dobrou věc.
To je totiž tak!
Jezdím po českém venkově, po všech těch zapádakovech, kde lišky dávají dobrou noc a kde v televizi chytíte maximálně ČT Art od osmi, nadšeně mluvím s lidmi a s nemenším nadšením s nimi v jejich hospodě dám místní pivo. Navštívila jsem už stovky vesnic a stovky hospod a vychlemtala v nich tisíce piv, vždy mě musí z hospody vynášet, protože nejsem schopna z ní vyjít po vlastních.
Ale já nechlemtám to pivo pro zábavu, neztřískám se jak to hovado pro nic za nic!
Chlemtám pivo a rozhlížím se kolem sebe, zkrátka řečeno při tom chlastání bedlivě pozoruji své okolí.
A co pozoruji při svém chlastání?
Pozoruji opakující se frustraci, naštvání, zlobu a znechucení ze současného stavu naší politiky, země, vlády!
Ještě jsem v žádné hospodě nechlastala s nikým, kdo by nebyl opakovaně frustrovaný, naštvaný, kdo by neměl v sobě zlobu a znechucení ze současného stavu naší politiky, země, vlády!
„Bože, kam tato země spěje!“ říkám si pokaždé, když se mi lidé, obvykle po třetím pivu a čtvrtém rumu, svěřují, co je trápí, co hněte jejich jemnou a citlivou duši.
Jsou to pořád tytéž věci.
„To máte tak, paní doktorko,“ říkají mi a osahávají mi přitom kozy, „my tady u nás na venkově vůbec nechápeme, co se v tý Praze děje!
Ty jejich takzvané problémy, na které ukazují politici a pranýřuje je třeba Česká televize, nám, tý vobrovský mase vašich spolubočanů připadají docela nepodstatný a umělý. Tady u nás na vesnici nikoho nezajímá transgender, ženské kvóty, Istanbulská úmluva nebo emise sodovkovýho plynu v ovzduší, ani ta Ukrajina nás už nezajímá.
Já vám řeknu, co nás tady na venkově zajímá!
Nám tady na vesnici leží na srdci důležitější věci!
My se tady totiž bojíme růstu cen všeho, za co se platí, a platí se za všechno.
Za potraviny se platí, za benzín se platí, za energie se platí, za telefon se platí, za dětské boty se platí, i za to blbý seno se platí, nemluvě o školních potřebách a menstruačních vložkách.
Sledujeme se strachem, jak se nám zmenšuje hodnota našich úspor, místo toho, aby se zvětšovala!
No, a když si večer pustíme televizi, tak bychom rádi uslyšeli od svejch elit uklidňující slova. Jako, že se nemáme čeho bát, že voni to vyřešej, že bude všechno zadarmo, že se nemáme čeho bát.
Místo toho nás však televize informuje o nákupu zbraní v samoobsluze, o rozšiřovaní pravomocí bruselské byrokracie či o korupci v nejvyšších sférách (co je nám potom, že se někde krade!), nebo nás rovnou děsí negativními zprávami.
To si pak odplivneme a jdeme si koupit novou televizi, takovou, kde je sport, nebo nějaký seriál, který splní naše normální lidský potřeby mnohem líp.
A když nesplní, tak aspoň pohladí!
To pak uklidněni odejdeme na zahrádky a začneme tam z hadice kropit svoje trávníky, vodu bereme samozřejmě z potoka, protože tam je zadarmo.
Nebo pohladíme děti a jdeme naštípat dřevo, které jsme si nakradli ve státním lese, protože ve státním lese se vždy kradlo. Nebo i v obecním.
No, a když máme velký štěstí, tak si zajdeme do hospody maximálně na dvě piva, pokud nám hospodu už Pražáci nezavřeli.
No, a u piva si společně zanadáváme, co je to v Praze za milión a půl divných postav, co nás nutěj prodat naše nafťáky a nasednout na kolo jako nějaká stará babka.
Jenomže já vám řeknu, jak jinak než starým dvoutaktem, to jest, trabantem nebo wartburgem se máme dostat do práce, když autobusy z naší vsi jezdí úplně prázdné, protože je mnohem lepší, když stojíte v šest ráno a ve dvě odpoledne v koloně ve vlastním autě než v prázdném autobuse!?
Ale my nejsme jen vidláci!
I my máme svoje sny!
Víte, o čem sníme?
Sníme o fungujících prodejnách, abychom nemuseli jezdit do těch pitomých supermarketů v našich starejchch dvoutaktech, sníme o obchvatech, aby přes naši obci nejezdily tisíce aut, který nám v Praze chtěj vzít, a ve kterejch jezděj lidi do supermarketů, protože v prodejnách, co maj na vesnici, není tak levně jako v supermarketech, jo a taky sníme vo kultuře tadyhle za humny, třeba vo tom, že v nám kulturáku v sousední obci zahraje k poslechu a tanci Kronos kvartet.
Vo tom všem sníme, když náhodou spíme!
A co nás nejvíc štve?
Žádný žvanec, ale cenzura a sílící útok na svobodu slova nás štve nejvíc!
Kvůli tomu bychom klidně vyšli na náves a zvonili klíči!
Tak ať na to myslej!
Ti všichni ve městech, v médiích a zejména na televizních obrazovkách!
My si to všechno dobře pamatujeme a dříve či později je nebudeme volit.
Ale vás, paní doktorko, do toho Senátu zvolíme. Vy jste na nás hodná, vy nás posloucháte, vy s náma chlastáte, vy máte šmrncovní kozy!“
Ruce mých spoluobčanů mi rejdí po kozách. Směju se tomu, jsem opilá. Chlemtám pivo, a pozoruji, jako jsou všichni frustrovaní, kolik je v nich zloby. Ale moje kozy se jim líbí, sahají na ně a chválí mi je. Pak mě vždy někdo sebere se země a naloží do autobusu.
„Hoď ji, Franto, do města. Je to hodná holka. Milión, dva bere, ale s náma si zachlastá, nedělá ze sebe žádnou nóbl paničku, a mohla by. Neboj, nepozvrací ti to, a když pobleje, tak to umeješ. Kdo může říct, že vez ve svým autobuse senátorku?“ řeknou řidiči.
Autobus se rozjede a já v něm sedím. A ten autobus už není autobus, ale je to Senát. Sedím v něm a je mi dobře, chci vstát, abych všem ukázala svoje kozy. Ale nejde to, jen se vyvalím do uličky mezi senátními křesly, ještě že chlastám, jinak bych v Senátu nezvracela, mí vesničané mi rozumějí!
