Chce to nové bratry Mašíny!

Všichni zdejší bojovníci za pravdu, netřeba je jmenovat, jeden z nich má jméno podobné jistému spisovateli, se nezmohou na nic jiného než jen na věčné fňukání, jak se nám pořád lže. Fuj, styďte se, ufňukánci!

         Trávím svou pohříchu zaslouženou dovolenou na parníku, který pendluje mezi Děčínem a Drážďany.

            A co se mi dnes ráno nestalo?

            Stalo se mi, že jsem jakýmsi podivuhodným omylem dnes zabloudil na palubu třetí třídy.

            „Kdo by to řekl, že naše nižší střední vrstva vypadá pořád tak blahobytně?“ pomyslel jsem si, ocitnuv se mezi jejími příslušníky, již byli pravda právě po snídani formou bohatého švédského stolu.

            Seznav ovšem záhy, že na těchto lidech, krom jejich sociálního zařazení, není nic zajímavého, chtěl jsem tuto palubu, vlastně respektive podpalubí, či řečeno spolu s Dantem, předpeklí opustit, když v tom mne zaujal rozhovor dvou chlapíků v kraťasech a dosti vypuklými břichy, již opřeni o zábradlí, nechali si své pleše ovívat příjemným, snad od Baltu vanoucím větrem.

„Kdybych neposlouchal Echo 24, tak už ani nevím, jak vypadá pravda! Už bych ji ani nepoznal, jak je to dnes všude sama propaganda a lež!

            Vzpomínáte, není to tak dávno, co nám říkala oficiální propaganda o brexitu, co nám vtloukala do hlavy, co se nám snažili namluvit všichni ti pseudoexperti?

            Že prý Británie půjde do kytek, že tam lidé po brexitu úplně vymřou jako kdysi neandrtálci, že tam všechno zaroste vřesem!

            A víte, co teď hlásili na Echu24?

            Hlásili tam, že zájem o britské dluhopisy roste, a že britský průmysl, který skutečně existuje, má teď největší objednávky za dva roky.

            To tam hlásili!“ rozhozoval rukama první chlapík.

            „Já to taky slyšel.

            Slyšel jsem to na vlastní uši.

            Já už poslouchám jenom Echo24, protože chci vědět pravdu, já už nevěřím ničemu jinému.

            Tuhle prý podle České televize řvali nějací naši lidi, Češi, na nějaké ženské v šátcích, prý muslimky, že je pošlou do plynu. A pak se ukázalo, že žádné plynové komory nikdy neexistovaly, že si to Česká televize všechno vymyslela včetně Osvětimi, aby ukázala, jaký jsme xenofobní národ!“ přitakával mu druhý chlapík.

            První chlapík se zhluboka nadechl a pak, zvučným hlasem, jako by pronášel vánoční projev z Lán, spustil: „Já vám řeknu, co by to chtělo!

Chtělo by to nové bratry Mašíny!

A ani by to nemuseli být bratři!

Chtělo by to prostě někoho, kdo by se hrdinně postavil dnešnímu neomarxistickému teroru čelem tak, jak v padesátých letech bratři Mašínové!

Odbojáře, kteří by nějakému soukromému zemědělci, jenž se zaprodal a bere evropské dotace, zapálili pár balíků sena, aby věděl, zač je v Pardubicích perník, omámili chloroformem a pak podřezali nějakého neomarxistu, kteří by vylákali do lesa a tam zastřelili někoho, kdo ještě platí poplatek za televizi a tak podporuje tu lživou sluníčkářskou propagandu.

Někoho takového by to chtělo!

Aby nám ukázal, že účinný odpor je možný i dnes, stejně jako v padesátých letech. Aby ukázal okupantům z Bruselu, že se náš národ nenechá zastrašit, ani opít rohlíkem.

Mezi lidmi je dost zbraní, každý podnikatel má doma aspoň tři pistole. I Radek John má pistoli a první dáma taky, ta má dokonce revolver. Stačí jen jeden jediný výstřel, jeden hořící balík sena a lavina hněvu se spustí.

A ti, co nám dnes lžou do očí, budou viset, houpat se na provaze, tiše a plaše tak, jak to jen dokážou oběšenci, s cedulí na krku: ,Jsem lhář, dobře mi tak!´“

„To se ví, chce to nové bratry Mašíny!

Statečné bojovníky za svobodu,“ přikývl druhý chlapík, ale pak smutně dodal, „ale kde je vzít, a nepřebírat otrocky přitom vzorce chování od islamistů nebo od levičáků z RAF?

Jak nebýt jako oni?

Jak vnést do podřezávání nový, kreativní prvek, který jasně odliší náš protibruselský odboj od obyčejného teroru?

To je otázka!

Já mám sice doma taky pistoli, velkorážnou.

Ale když s ní někoho zastřelím, třeba někoho, kdo platí poplatky České televizi a je tedy zrádce národa, udělá ze mne propaganda duševně chorého člověka, psychopata.

A stejně tak, když podpálím balík sena, nebo přepadnu auto, které poveze výplatu zaměstnancům České televize a koupím si za to nový nábytek nebo auto.

Propaganda to hned zneužije a bude tvrdit, že jsem to udělal jenom kvůli penězům, bude mlčet o mém skutečném motivu, bude se tvářit, že nic takového jako odboj neexistuje!

Já vám řeknu jedno.

Mají nás v hrsti, ta mainstreamová média!

Udělala si z nás pokusné králíky, experimentují na nás, zkoušejí, jak daleko můžou dojít se svým lhaním, kolik toho ještě vydržíme!

A co my?

My nic!

Včera na Echu24 hlásili, že se Dienstbier pokouší do občanského zákoníku a trestního zákona propašovat šáriu, a co my?

My nic!

Víme to, a přesto nikdo v noci nepodpálil žádný balík sena!

Čtvrtstoletí svobodné společnosti nás úplně zdeptalo, zadupalo do země, zbavilo vlastní vůle. Bojíme se rozhodného činu. Bojíme se nějakého lháře omámit chloroformem a podříznout na protest proti jeho lhaní. Sluníčkaři z nás za čtvrtstoletí udělali poddajné zbabělce, úplně nás mravně zdevastovali, zlomili naše charaktery už navěky...“

Chlapíci se smutně odmlčeli, plivaje do kalné řeky, ve které si jen o pár kilometrů dál po proudu perou muslimky svoje špinavé hidžáby na půdě, jenž byla kdysi domovinou svatým Vojtěchem vyvražděných polabských Slovanů.

„Vida ji, naši střední nižší vrstvu, nový revoluční předvoj. Kde jí chybí kvalitní, převážně humanitní vzdělání, tam nastupuje horoucí srdce, pohár, který čeká na rty nového člověka,“ pomyslel jsem si, vraceje se na horní palubu, opouštěje toto předpekli povislých břich a stejně tak i prsů.

Teď se i já opírám o zábradlí, právě míjíme proti proudu Hřensko.

Můj zrak bloudí lhostejě po okolních labských pískovcích.

Ale v tom najednou zbystřím.

„Zdá se mi to nebo ne?“ vykřiknu překvapením.

Promnu si oči, ale siluety lidských postav na kraji skály nahoře nade mnou nemizí.

Ano, jsou to oni, poznávám je, ty siluety nemohou patřit nikomu jinému.

Mašínové, Paumr, Janata, Švéda.

Jsou tady, vrátili se!

Ne nemohu se mýlit, brzy půjdou do akce, možná ještě dnes v noci, palubní zvon odbíjí pravé poledne, je dvanáct hodin, už dávno jsem měl být na obědě, já, už dlouho, předlouho postarší zatrpklý muž!