Češtinářky

Kolik zla napáchaly češtinářky v nevinných dětských duších, nutíce je k těm nejhorším věcem! A přece se vroucně modlím za jejich spásu!

            V oněch tříčtvrtečních dobách, o kterých teď mluvím, ostatně pořád takřka ještě současných, byly češtinářky skutečně postrachem všech inteligentních hlavonožců a v neposlední řadě i lidí. Nebudu jistě nijak přehánět, když je vylíčím jako hysterické, nadevše bezcitné megery, které neměly slitování s nikým.

            Snad za to mohly jejich kabinety, ve kterých žily od zvonění ke zvonění. Tyto kabinety byly vždy zásadně velmi světlé, ba dá se říct extrémně slunné místnosti, kde se výtečně daří právě takový hysterickým megerám.

            Jaký to byl rozdíl ve srovnání s příjemně tmavými kabinety fyzikálními, chemickými a přírodovědnými, kde měkkoučké příšeří přímo vyzývalo k tomu, aby si člověk lehl na pohodlné kanape, které se vždy zde nějaké našlo a prospal na něm třeba i celý školní rok ve sladké dřímotě a blaženém snění o teorii relativity či kyselinách či zásádách, nebo rovnou o pohlavním rozmnožování!

            Ale v kabinetech češtinářek nikdy žádná kanape nebyla a už tento detail dělal z těchto kabinetů místa dokonale děsuplná, jako by nestačilo už to, že se v nich po celý život nacházejí češtinářky. Kdo mohl, ten se samozřejmě těmto místům vyhýbal širokou hyperbolou, protože zde bylo životu docela nebezpečno.

            Já sám jsem zažil, jak se jednou jeden můj spolužák odvážil o velké přestávce ven ze třídy. Vsadil se totiž o zdravou svačinu, že proběhne právě kolem dveří vedoucích do kabinetu češtinářek. Když se dlouho nevracel, rostl náš strach o něj až takřka k zešílení. Přestávka již končila, když se do třídy přece jen vrátil.

            Všichni jsme tehdy vykřikli úděsem. Místo našeho spolužáka vrátil se totiž do třídy shrbený bělovlasý stařec. Onen nebožák skutečně proběhl kolem kabinetu češtinářek. Ale měl tu smůlu, že přitom zevnitř zaslechl Ortenovy verše a právě ony, respektive jejich procítěný přednes, který byl slyšet zpoza dveří, ho vyděsil natolik, že během jedné jediné sekundy zestárl o sedmdesát let.

            I já ještě teď cítím zimničné chvění, když si ty verše přeříkávám: „Padaly slzy mé, padaly do močálů, padaly za živé království běd a žalu...“

            Jak říkám, češtinářky byly hysterické megery a do tříd, kde právě vyučovaly, se neodvažovali vstoupit nejen ředitelé škol, jindy sebevědomí bossové, vládnoucí škole železnou rukou, ale i samotní školní inspektoři, kteří se báli shody přísudku s podmětem jako čert kříže a proto radši skákali hlavou dolů ze skal, než aby museli na hospitaci k češtinářkám.

            Každá z těchto češtinářek měla v oblibě nějaký jev, na který se s láskou specializovala a ze kterého bez přestání všechny zkoušela.

            K nejvíce obávaným patřily češtinářky, jež se specializovaly na epizeuxis. Kdo nevěděl, co je to epizeuxis, ten bez milosti propadl. A kdo nedokázal uvést příklad této brutální básnické manýry, ten propadl taky.

            „Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon,“ opakovaly, cvakajíc zuby, celé generace před tabulí, aby stejně nikdy nikdo nedostal lepší známku než trojku, ostatně i podle toho se poznaly češtinářky, že nikdy nikomu nedaly lepší známku než trojku.

            Ale i mezi takovými megerami se často našla ještě větší megera, kterou si češtinářky neomylně zvolily za svou předsedkyni.

            A vidíte i na takovou megeru si dovedu vzpomenout v dobrém!

            Šel jsem jednou po školní chodbě, už se stmívalo. To se ví, že jsem chtěl být ze školy už co nejdřív pryč. Ale co čert nechtěl, vynořila se přede mnou právě ta největší megera ze všech češtinářek. Neměl jsem se už kam schovat, musel jsem ji chtě nechtě minout, ačkoliv se mi z jejího parfému dělalo nevolno ještě větší než z národního obrození.

            Už jsem ten její parfém cítil, už se mi dělaly mžitky před očima, ale v tom jsem ji, sám nevím, jak se to mohlo stát, pozdravil.

            „Dobrý den, paní učitelko,“ řekl jsem.

            „Dobrý den,“ odpověděla mi naprosto proti veškeré přirozenosti ta megera a usmála se!

            To bylo poprvé a taky naposledy, co jsem ji viděl, že se usmála. Však se mi taky potom za to mstila, že jsem spatřil to, co nikdy neměl spatřit žádný smrtelník, totiž její úsměv, Ta megera se totiž neusmívala ani když nechávala na místě bez soudu propadávat celé třídy, tehdy se na jejích rtech třpytil vítězoslavný škleb.

Ale v tu chvíli vypadala, přísahám, jako učinění zjevení a já si připadal jako sv. Bernadetta, až na to, že jsem zrovna nemenstruoval jako ona, když se jí zjevila Paní.

Však mi to taky potom nikdo nevěřil stejně tak, jako nikdo Kristovi nevěří, že vstal skutečně z mrtvých až do té nejposlednější chvíle, dokud triumfálně neukáže své rány. Ale to už je jiná kapitola, ačkoliv to nic nemění na tom, že jsem asi jediný člověk, který kdy viděl češtinářku, tu největší megeru, jak se usmívá, jdoucí po mírně klesající hrbolaté školní chodbě a já jen pro úplnost ještě dodávám, že tato megera se kupodivu specializovala na metaforu, dodnes si díky ní pamatuji, co to vlastně je.