Naše země kdysi vzkvétala, vlastně ještě docela nedávno vzkvétala. Ale zásluhou nynější vlády se naše země změnila na místo, které se hodí ke všemu možnému, jen ne k životu
Nemálo lidí je ve svém manželství nešťastných, stěžují si náhlý nedostatek pochopení ze strany své životní partnerky, či životního partnera, ale já jsem s manželkou po celou dobu trvání našeho svazku vycházel velmi dobře.
Každý večer nahlédla do mého pokoje a oznámila mi: „Jdu spát. Kdybys snad šel v noci pryč, ženatí muži to přece tak mají, že chodívají v noci ven z domu, zamkni, prosím za sebou.“
„Ano, neboj, zamknu za sebou, kdybych šel v noci pryč, trochu se projít,“ přikývl jsem.
„Děkuji. Jsi hodný,“ poděkovala mi a ještě se zeptala, „mám tě ráno vzbudit, kdybys ses neprobudil dřív než já?“
„Ne, není třeba. Jsi hodná, nedělej si žádné starosti,“ řekl jsem manželce.
„Dobře, nechám tě spát, když chceš. Dobrou noc,“ řekla manželka a zavřela tiše dveře, jako bych už skutečně spal.
A někdy se opravdu stalo, že jsem se probudil mnohem později než manželka.
Poznal jsem to hned podle ticha v domě. Mohlo být pokaždé už tak devět, nebo i deset hodin a všechno bylo v ten den již ztraceno, nemělo valný smysl se ještě do něčeho pouštět, nezbývalo než se takovýmto dnem už jen nějak protlouct. Vstal jsem a vyšel ze svého pokoje. Všude v celém domě bylo uklizeno a čisto, nad pomyšlení útulno. Kam jsem se podíval, tam to dýchalo vlídným domovem, do kterého se člověk vždy rád vrací a v němž rád pobývá, žena měla na takové věci nesporné vlohy, každý detail v našem domě byl podřízen právě tomuto účelu.
Ale já se v domě příliš nezdržel. Rychle jsem se oblékl do prvních čistých svršků, které mi přišly do ruky a šel ven. Neměl jsem ovšem žádný určitý směr, kterým bych měl jít, bylo mi úplně jedno, kam jdu.
Dost často jsem se ale ocitl v chudinské čtvrti.
Chudáci na mě hleděli kalným zrakem, v nichž zračila se veškerý diskomfort jejich životní situace, lišil jsem se od od nich víc než nápadně, protože jsem, jak si jistě domýšlíte, neměl na rozdíl od nich, roztrhané oblečení, ani děravé boty.
Oslovit se mne však neodvážili, byli si dobře, třebaže většinou snad jen instinktivně, vědomi přílišného sociálního rozdílu mezi mnou a jimi, oné sociální propasti, která se mezi námi nepřekročitelně rozprostírala, pakatel, který dostávali od státu, stačil sotva na zajištění jen těch nejzákladnějších životních potřeb a v mnoha otřesných případech chudoby často ani to ne.
Jen jednou se mne zeptal jakýsi stařec s ohavně roztřepenými rukávy vatovaného kabátu, který měl na holém, šedými chlupy posetém těle, ačkoliv byl nepříjemně parný letní, dle všeho tropický den, a s neméně ohavně rozcuchanými vousy: „Vy nejste zdejší, že ne?“
„Ne, nejsem zdejší. Nejsem přespříliš chudý, máte pravdu, nemýlíte se, můj zevnějšek neklame. Inflace mne neožebračila jako vás, přežil jsem ji, všechno to zběsilé zdražování, ve zdraví a pokoji, jen s docela nepatrnou úhonou, celou tu nelehkou a děsivou dobu jsem se sprchoval teplou vodou každý den,“ přikývl jsem.
Stařec už nic neodpověděl, jen spokojeně pokýval hlavou, těšilo ho to, že mne takto správně odhadl.
Mně to však vyhovovalo, že se mne tady nikdo na nic nevyptává, dle všeho to byl i důvod toho, proč mě to sem podvědomě táhlo. Mohl jsem nerušeně myslet na svoji ženu, na to, jak dobře spolu vycházíme.
„Až přijde domů, musím ji políbit!“ říkával jsem si na těchto svých výpravách, zatímco všude kolem mne často bujela nevábná lidská bída.
A když žena pak přišla domů, skutečně jsem ji políbil.
Nijak se nebránila.
„Jsou všechny ženy, myslím, manželky, takové, že se nijak, ani v nejmenším náznaku, nebrání, když je jejich manžel políbí?“ ptával jsem se sám sebe v duchu, zkoumavě hledě na ženina ústa, tázavě se jich dotýkaje konečky prstů, jako by se odpověď na tuto otázku dala zjistit jen právě takto a nijak jinak.
Ale pak jsem při jedné takové vycházce dostal naprosto nečekaně úžeh, načež museli mne kvůli tomu zbavit svéprávnosti, třebaže po jistém váhání a zjevných pochybách, zda je něco takového skutečně nutné.
Sám jsem navrhl své ženě, aby se se mnou okamžitě rozvedla a ona po kratší úvaze nakonec souhlasila.
„Co se mnou, když teď nemůžu činit žádné právní úkony? Ani podnikat svým jménem nemůžu! Rozveď se se mnou, ať se můžeš podruhé vdát. Žena jako ty si zaslouží svéprávného manžela, ne chudáka, jako jsem teď já,“ dokazoval jsem jí, že nemá smysl, aby se mnou setrvávala ve svazku manželském.
Naštěstí mě žena poslechla. Rozvedla se a před několika dny se znovu vdala. Když jsem se to dozvěděl, zaplavila mne vlna nevýslovného štěstí.
„Sláva bohu, tak jsem jí nijak neublížil! Znovu se vdala, to znamená, že je šťastná. I kdybych už ve svém životě nic nevykonal, nežil jsem zbytečně, vždyť málokdo dokáže nikomu neublížit a já to dokázal!“ raduji se z toho, že jsem nijak neublížil své ženě, že se podruhé vdala, že žije po boku muže, kterého jistě miluje, jelikož láska je fantastická věc.
Vím o čem mluvím, vždyť jsem z ní, z lásky taky jednou málem zešílel a to mi tehdy nebylo ještě ani padesát. Z lásky, z ničeho jiného, jsem málem zešílel, pomátl na rozumu, jako kdybych už potom neměl nikdy nikoho milovat, žádnou ženu, jen právě tu jednu, co mě tehdy málem přivedla do blázince, když jednoho dne zmizela docela beze stopy.
Říkalo se, že utekla do Ruska, když se jí zhnusil, jak psala v dopisu na rozloučenou, který se údajně našel, život tady, všechny ty lži, všechna ta válečná propaganda, kterou nás bez přestání krmí jako praženou kukuřicí a nedají nám pokoj s tím vymýváním mozků a nedají.
A snad to byla i pravda. Nejspíše skutečně utekla jakousi gigantickou oklikou přes Čínu do Ruska. Ti, co mi to ve tři hodiny ráno říkali, neměli nejmenší důvod si vymýšlet, vždyť jsem byl tehdy takřka šílený, mohli mi říct cokoliv a naprosto všemu, co by mi řekli, bych tehdy bezezbytku uvěřil...
