Napsal už tady někdo o tom, že tisíce lidí kvůli vichřici zůstaly bez proudu, nebo že dokonce ani nejezdily vlaky? Nebo napsal někdo o tom, že ten člověk bez proudu je on, nebo že vlak, kterým chtěl někam jet, nejel?
„Kde máš prádlo?
Čerstvé a vyprané, voňavé jako boží dech?
Říkala jsi, že jdeš ven posbírat suché prádlo, ale vracíš se s prázdnou.
Jak tomu mám rozumět?
Zrovna mě napadlo, že bych si mohl vzít čisté trenýrky už teď a nečekat s tím až na ráno, i když je ráno moudřejší večera,“ zeptal se otec matky, když se vrátila z venku, ale bez prádla, pro které skutečně šla a bez kterého skutečně přišla.
„Hned ti to vysvětlím!“ řekla matka a chytla otce láskyplně za ruku, „prádlo odnesl vítr.
Bože, jak tam fouká!
Jsem celá rozcuchaná!
Vlasy mi vlály, že jsem skoro neviděla, i mne vítr div neodnesl!“
„Vítr?“ podivil se otec a zahleděl se z prosklené stěny obývacího pokoje ven, „hm, zdá se, když se tak dívám ven, že stromy jsou opravdu ohnuté takřka až k zemi.
Že by byl venku skutečné takový vítr?
To je divné, že o tom nic nevím.
Co o tom píšou na internetu?
Hej, slyšíte?
Co o tom píšou na internetu!?“
Poslední otázka patřila dětem, které udiveně vzhlédly od svých mobilů a zeptaly se: „Ptal ses na něco, tati?“
„Co o tom píšou na internetu?
Má být nějaká vichřice, nebo se nám to jen zdá?“ zopakoval otec svoji otázku.
Děti se opět sklonily nad svými mobily.
Neuplynuly ale ani tři minuty a už slabikovaly: „Na Čes-ko se že-ne vich-řice, podmět je vichřice, přísudek žene se.“
„Tak je to pravda!
Nezdá se nám to!
Vichřice!“ zvolal otec a najednou se zarazil, „slyšíte?
Slyšíte!
Nejdou televize!
I mrazák se zastavil!
Celý náš chytrý dům utichl!
Je slyšet jen vítr!“
„Asi nejde elektřina,“ řekla matka.
„Cože?
Nejde elektřina?
Skutečně nejde?
Není to jen sen?“ zvolal otec a zeptal se dětí, „co o tom píšou na internetu?“
Ale děti ho už nevnímaly, tak musel svoji otázku zopakovat: „Co o tom píšou na internetu?“
„Co je tati?“ zeptaly se ho děti.
„Nejde elektřina, nebo je to jen sen?“ zopakoval otec svoji otázku.
Děti se sklonily nad své mobily, ale neuplynuly ani dvě hodiny, a už slabikovaly: „De-se-ti-ti-sí-ce čes-kých do-mác-no-stí se o-cit-ly bez e-lek-tři-ny, podmět je desetitisíce, přísudek se ocitly.
„Takže to není sen!
Nejde elektřina!“ zvolal otec a dodal, „musím neprodleně pustit elektrocentrálu, uvést do chodu náhradní zdroj!“
Když se vrátil, řekla mu matka: „Tak to nejde dělat, abys pořád chodil pouštět elektrocentrálu, kdykoliv se nad územím České republiky přežene vichřice.
Buď si musíme stáhnout mobilní aplikaci, prostřednictvím můžeme spustit elektrocentrálu na dálku, když dojde k výpadku dodávky elektrického proudu, nebo rovnou musíme konečně upgradeovat náš chytrý dům tak, aby si elektrocentrálu pustil sám a nás do toho vůbec netahal.
Přece tady nejsme od toho, abychom si všechno dělali sami!“
„Máš pravdu, musíme to udělat,“ přikývl otec a spíše pro sebe dodal, „kolem baráku je pořád nějaká práce. Aspoň, že ho máme na pěkném místě, v přírodě!“
Chvíli pak otec i matka mlčeli, zatímco televize i mrazák už opět běžely, napájeny z náhradního zdroje.
Mlčení jako první prolomila matka.
„Víš co?
Vezměme si prášky na spaní, tady jsme stejně zbyteční.
Až se vyspíme, bude jistě už po vichřici.
Probudíme se a vichřice nikde,“ řekla matka.
Otec souhlasit a tak si rodiče vzali prášky na spaní a tak děti zůstaly samy se svými mobily, do jejich smartphonového dětského světa žádná vichřice nezasáhla.
Matka měla pravdu, když se ráno probudili, bylo po vichřici.
Ale na silnicích zůstala spousta vyvrácených stromů, které byly odstraněny až za dva dny, takže stejně nemohli nikam jet autem, i když měli dvě, z toho jedno i z pohonem na všechna čtyři kola.
Museli nedobrovolně zůstat doma, čekat, až se na internetu objeví, že silnice jsou opět průjezdné a bylo to opravdu něco strašného, nic strašnějšího ještě nezažili.
