Piráti chtěji sdílet své chaty a chalupy s emigranty! V tom, kdo má být premiérem, musí mít každý jen trochu rozumný člověk naprosté jasno
S českým národem jsem se viděl naposled před malou chvílí. Byl neobyčejně sdílný, jak to v těchto případech bývá zvykem. Z toho co mi všechno řekl, mne nejvíce zaujala jeho vzpomínka na to, jak hledal premiéra.
„Stala se nám jednou taková nepříjemná věc, hledali jsme premiéra a nemohli ho pořád najít,“ začal své vyprávění český národ, a když si trochu zdřímnul, tak pokračoval, „prohledali jsme všechno, pročesali lesy, obrátili naruby všechny své kapsy a premiér nikde.
Kohosi napadlo, že by o tom mohli něco vědět Bartoš s Fialou.
,Kde je premiér, co jste s ním udělali, bando jedna spiklenecká!? Přiznejte barvu, že vy jste ho zavřeli do tajného prasečího chlívku, nebo rovnou udali do Bruselu!‘ uhodili jsme na ně vidlemi.
Ale ať jsme do těch sviní píchali vidlemi, jak chtěli, jasno nám ti dva do celé té věci ztraceného premiéra nevnesli, prostě se po něm slehla země.
Situace začala být vážná.
,Zemi bez premiéra hrozí značná psychická újma!‘ varovali nás politologové a opravdu to vypadalo, že se bez premiéra zblázníme, nebozí senioři už začínali mít valorizační absťák, třásly se jim ruce jak námořníkům a všude bylo slyšet jejich bědování, ,kdo nám teď zvýší důchody?
Kdo nám teď zvýší důchody?
Už jsme dva týdny bez zvýšených důchodů!‘
Ale premiér pořád nikde!
Ani na dně orlické přehrady, což byla naše úplně poslední naděje.
Co teď?!
Bylo nám tak úzko, jako nikdy předtím. Bili jsme zoufalstvím hlavou o zem, ale ani to už nepomáhalo, navíc se začala šířit fáma, že premiér vystoupil na nebe, kde jej zakryl oblak, a my jej už nikdy neuvidíme. Smutek nás drtil jako maso z nuceného výseku do kosteleckých párků, ani kuřata z Vodňan nebyla tak vystrašená jako my.
,Hm, něco mě napadlo,‘ ozval se, když nám bylo nejhůř, nějaký psychiatr, ,možná to celé bude jen nová, dosud neznámá psychiatrická diagnóza. Hledali jsme totiž premiéra všude, ale na jedno jsme přece jen zapomněli.
Na kapesní zrcátko!
Totiž měl jsem ve své praxi několik takových případů. Byli to lidé, kteří trpěli utkvělým pocitem, že jim pořád někdo dýchá na záda. Poradil jsem jim, aby nosili u sebe kapesní zrcátko, a když jim někdo začne dýchat na záda, tak ať se do něj podívají a sami se přesvědčí, že je to chiméra.
No, a my se ještě za sebe nepodívali. Všude jsme hledali, ale ne za sebou. Třeba bude premiér právě tam!‘
Vytáhli jsme rychle kapesní zrcátko, podívali se za svá záda a kámen nám spadl ze srdce.
Premiér byl za našimi zády!
Byl tam celou dobu a my ho nemohli najít.
A nejenže tam byl, on tam i pracoval!
Důchodci, kteří hned dostali svou dávku valorizace, se opět uklidnili. Leželi tiše ve svých bytech a sledovali televizi. Dávali sdílené Chalupáře. Žilo se jim, důchodcům, zase dobře. Nám všem se žije dobře s premiérem za zády. Jsme rádi, že ho máme, už bychom ani nechtěli jiného, ještě, že se našel v kapesním zrcátku.“
Český národ dokončil své vyprávění. Byl čas poslední večeře před popravou, Okamura v červené kápi už chystal na ráno režnou oprátku.
