Jako by nestačilo, že olympiáda je už sama o sobě šaškárna a Český olympijský výbor funguje především jako pračka peněz, máme tady tentokrát navíc bonus v podobě šaškárny covidové
Šéfa olympijské výpravy jsem našel v naprosté izolaci, které se neřeklo jinak než jen bublina, zcela zdrceného.
Drže si hlavu v dlaních, sténal: „To se nemělo stát! Olympiáda je pro každého sportovce vrcholem a já přinejmenším hned patnácti lidem úplně zkazil život. Je to moje vina! Nikdy jsem neměl být šéfem olympijské výpravy!“
Jeho nářek mě namíchl tak, že jsem ho popadl za klopy a přímo do tváře mu vmetl: „Co to blábolíte, proboha!? Jaká vaše vina!?
Vy přece nemůžete za to, že se naočkovaní sportovci nakazili, to přece nemohl nikdo předem předvídat, že je očkování neochrání, vždyť u nás neočkované nepustí Číňani ani na Slavii na fotbal!
Jaká vaše vina?!
Copak za to můžete, že buď byl test u nás falešně negativní, nebo v Japonsku falešně pozitivní?!
Za to přece nemůžete, tak držte laskavě hubu!
Matrace jste našim olympionikům splašil suprové, tak o co vám, proboha, jde?!“
Ale moje domlouvání bylo marné.
Šéf olympijské výpravy se mi vytrhl a začal si rvát vlasy: „Je to moje chyba! Měl jsem to vědět, jsem přece Doktor! Měl jsem vědět, že očkování nemusí chránit před Covidem!“
„Hovno jste mohl vědět! Ten lékař, co s nimi seděl v letadle, se taky nenechal očkovat, a teď bude mít v těle protilátky, kterému sice ministerstvo zdravotnictví, navzdory soudnímu rozhodnutí, uznávat nebude, ale nějaké ministerstvo zdravotnictví teď může mít srdečně u prdele, ty protilátky mu už nikdo nevezme.
Už ani slovo o tom, že jste to pohnojil!
Rozumíte?
Ani slovo!“
Šéf olympijské výpravy se přece jen uklidnil.
„Tak vy si myslíte, že to opravdu není moje vina, že se nám nakazilo tolik očkovaných sportovců?“ zeptal se s nadějí v hlase.
„Jasně, že to není vaše vina. Ti nakažení ještě můžou být rádi, že je nikdo neuvidí v těch strašlivých hadrech, do kterých se musí na olympiádě oblékat a ve kterých vypadají jako strašáci do konopí. V takovém příšerném outfitu bych se nechtěl promenádovat ani 28. října na Hradě, natož na olympiádě,“ ujistil jsem šéfa olympijské výpravy.
„Takže nemusím rezignovat na svoji funkci a vrátit svoje zlaté medaile?“ prodral se skrz slzy, jež šéfovi olympijské výpravy stékaly po tváři, nesmělý úsměv.
„Zkus to a touhle pěstí ti rozmlátím ksicht!“ strčil jsem mu pod nos svoji pěst.
„Nebojte, nerezignuji, ani nevrátím svoje zlaté olympijské medaile, teď už vím, že to není moje vina,“ oddechl si šéf olympijské výpravy.
I já jsem si oddechl, protože moje tokijská mise se skončila úspěchem.
Ale mýlil jsem se.
Sotva jsem vyšel z pokoje šéfa olympijské výpravy, z té jeho bubliny, vrhnul se na mě sám šéf ČOV.
Tentokrát to byl on, kdo mě chytil za klopy a vmetl do obličeje: „Jsem čestný muž a proto je mojí povinností rezignovat na svoji funkci, protože veškerá odpovědnost padá na mě!
Jak se těm sportovcům můžu podívat do očí?!
Pět let dřeli, aby se sem dostali, a když se sem dostali, zavřou je do pokoje o rozměrech tři krát dva metry a nepustí je ven.
Hanba mi!
Přijměte, prosím, moji okamžitou rezignaci!“
Taková zbabělost mě opravdu dopálila.
Povalil jsem předsedu ČOV na zem, zaklekl ho jako při policejním zákroku a vzteky bez sebe mu sípal do ucha: „Jen to zkus, ty svině, rezignovat na svoji funkci!
Kdo si myslíš, že bude kontrolovat všechny ty peněžní toky, co jdou přes ČOV, a že těch prachů, co protečou přes vaše účty, není málo!
Myslíš, že já?
Na to zapomeň, kamaráde!
Hezky zůstaň tam, kde jsi, aspoň do Paříže, myslíš si, že má každý žaludek na to, aby dělal předsedu čističky odpadních vod jako ty?
Já fakt nevím, co to, lidi, s váma všema je!
Pár sportovců má pozitivní test, a všichni chcete najednou rezignovat.
Vy že jste olympionici?
Vy nejste olympionici, vy jste hovna!“
Vstal jsem z předsedy ČOV, který zůstal ležet a nehýbal se. Kolem mě prošel nějaký vysoký týpek s nějakou blondýnou navlečenou v těch odporných hadrech a oba nesli české vlajky, které ale byly namotané na žerdi, takže vypadaly spíš jako vlajky polské.
„To budou asi vlajkonoši, ještě, že se toho nedožil Guth-Jarkovský!“ domyslel jsem si, a jak se později ukázalo, nebyl jsem zase až tak daleko od pravdy.
