Jednou budem dál, jednou budem dál,jednou budem dál, já vím,jen víru mít, doufat a jít,jednou budem dál, já vím. Cíl je blízko nás, cíl je blízko nás,cíl je blízko nás, já vím,jen víru mít, doufat a jít,cíl je blízko nás, já vím
Není v naší, jinak vcelku šťastné době, větších nešťastníků a nebožáků, než jsou jižanští plantážníci. Nepochybuji o tom ani trochu, protože sám vím, jak jsou na tom mizerně, mám totiž mezi nimi dobrého známého, ctihodného pana Johna Washigtona, jehož utrpení bych nikomu nepřál, ba ani samotnému Kristu ne.
Znám jen několik mužů, o kterých bych mohl prohlásit, že jsou přinejmenším stejně tak čestní a poctiví, o ovšem i zbožní, jako je můj přítel John Washington.
Jak je tedy možné, že je tento skvělý člověk nejposlednějším z posledních, totiž jižanským plantážníkem?
Důvod jeho neštěstí je tentýž jako u všech těchto nebožáků, i můj přítel pyká za hříchy otců, protože jako jeho po svém otci, tedy Johnovu dědu, i John zdědil po svém otci desetitisíce akrů ten nejlepší půdy v Alabamě a s nimi i samozřejmě otroky, kteří jsou hlavním zdrojem utrpení všech jižanských plantážníků.
Nedávno jsem totiž, jeda kolem do Mississippi, kde jsem se měl ujmout funkce soudce,, u svého přítele a jeho rodiny zastavil. Přítel mě přivítal v záplatovaných, třebaže čistých v šatech, ve kterých jsem poznal tytéž šaty, které měl na sobě i při mé předchozí návštěvě před pěti lety. A stejně tak byla oblečena i Johnova manželka i všechny jejich děti, včetně nejstarší dcery, jejíž ruce již docela zhrubly od práce, kterou musela doma zastávat už od útlého dětství.
John mě srdečně přivítal a pozval do své chatrče, v níž bylo sice taky čisto, ale všudypřítomná skromnost bila tak do očí, že jsem vykřikl údivem nad tím, v jakých, nebojím se to říct nahlas, nuzných podmínkách, musí žít majitel tolika akrů půdy, protože o proti mé minulé návštěvě zmizely ze stěn všechny i obrazy Johnových předků, takže v chatrči nebylo už vůbec nic.
„Bože, Johne, kam zmizely obrazy tvých předků?!“ zvolal jsem udiveně.
John sklopil hlavu a smutně řekl: „Musel jsem je všechny prodat.“
„Prodat? Obrazy předků?“ nechtělo se mi věřit.
„Ano, potřeboval jsem peníze, abych mohl opatřit svým otrokům vířivku,“ vysvětlil mi John.
„Bože, na co je otrokům vířivka? Otroci mají pracovat na poli, ne se válet ve vířivce! Ve vířivce se máš válet ty, Johne, jejich majitel! Vždyť ti tvoji otroci mají wellfare, o kterém se tobě a tvé rodině ani nesní,“ žasl jsem nad slovy svého přítele.
„Co mi zbývá, Charlesi? Oni jsou můj majetek, musím se o něj starat,“ pokrčil bezmocně rameny přítel (jmenuji se skutečně Charles).
„Ano, máš se o ně starat. Ale bičem!“ připomenul jsem Johnovi.
„Tobě se to lehko říká, ty jsi soudce. Ale není dnes nic nemožnějšího než přetáhnout vlastního otroka bičem, člověk má strach, aby ho nepřipravil o duši, a tak sám sebe i o vlastní majetek,“ hlesl bezmocně John.
„Otroci přece žádnou duši nemají, k čertu s nimi!
Tak to přece nejde, Johne, abyste vy žili v chatrči a vaši vlastní otroci se roztahovali ve vašem domě!“ odplivl jsem si.
V tu chvíli se vložila do rozhovoru Johnova žena, kdysi opravdu půvabná bytost, nyní však již docela sedřená matka sedmi, nebo osmi dětí.
„Vy je, Charlesi, vůbec neznáte, ty mouřeníny. Jedině, co je zajímá, je rap, nebo basketbal, v nejlepším případě maximálně tak americký fotbal,“ hlesla a tichým hlasem pokračovala, „my jsme bílí, plantážníci, křesťané, my víme, co se, patří. Každou neděli zveme naše otroky sem k nám na oběd.
Já vím, že jsou všichni tlustí, kdežto my hubení a podvyživení, ale nezapomínejte, že jsme jejich majitelé a taky křesťané, takže je to naše povinnost, která se v našich, plantážnických kruzích, dodržuje od nepaměti.
Tuhle neděli jsme je taky pozvali. Měli jsme kyselo. Nalila jsem jim do talířů, my jsme jedli z jednoho hrnce.
A co si myslíte, že ti mouřenínové udělali?
Nabrali si kyselo na lžíci, ale ani jej nespolkli.
,To kyselo je moc kyselé!‘ vykřikli a nejspíš by nám tady všechno vyrabovali, kdyby ovšem měli ještě co.
Nebo včera!
Jsou mezi našimi mouřeníny i matky, které kojí. Pozvala jsem je tedy na bílou kávu, protože se mi podařilo najít pár zrnek kávy pod postelí, na mléko jsme si pak půjčili v bance.
A víte, co ty černé matky udělaly?
Taky kávu vyplivly a ještě si stěžovaly: ,Ta káva je moc bílá!‘
Nevěřil jsem vlastním uším, docela jsem oněměl nad tím, jak se černí otroci chovají ke svým pánům.
„Víš, Charlesi, něco ti řeknu,“ řekl John a pokračoval, „pro nás, jižanské plantážníky, majitele mnoha tisíců akrů půdy by bylo nejlepší, kdyby se otroctví zrušilo, a hned ti řeknu proč.
Totiž kdyby se otroctví zrušilo, to bychom se pak už nemuseli starat o otroky s péčí dobrého hospodáře, protože by už nebyli náš majetek. Vyhodili bychom je z našeho domu a vůbec se na ně vykašlali. Najali bychom si bílé dělníky, kteří by nám za těch pár dolarů, které bychom jim dávali za den, utrhli ruce a vyšlo by nás to mnohem levněji, než ta všechna péče o naše otroky. Anebo bychom si sem rovnou zavolat Frankieho Dlouhána, ten za práci nechce vůbec nic.“
„Jo, Frankie, to je dříč,“ přikývl jsem, rozloučil se podáním ruky a zase pokračoval ve své cestě.
Obávám se však, že John Washington, čestný a zbožný muž, splnění svého přání nedožil. Tento náš rozhovor se odehrál v roce 1835, kdy zbývalo do zrušení otroctví ještě dlouhých třicet let. Já sám jsem zemřel čtyři roky na to, ve stejném roce jako zemřel i A.E. Poe, který byla však, na rozdíl ode mě, magor a opilec.
Obávám se, a nejspíše právem, že Johna jeho otroci utýrali dřív, než je mohl všechny do jednoho vyházet, protože už nebyli jeho majetkem, a to si tento zbožný a čestný muž, majitel mnoha tisíců akrů půdy, věru nezasloužil!
