Mám období návratů. Místo magoráku piji čaj ze samovaru, místo písničkářů obdivuji generály. Na některé z těch generálů jsem nevzpomínal už hodně dlouho. A došlo mi, že je načase psát o minulosti...
V sobotu proběhl, jak známo, koncert, který se odkazoval ke Koncertu pro všechny slušný lidi z 3. 12. 1989.
Bohužel jsem tam nebyl, protože na mě připadla zrovna služba (mám v referátu, krom jiného, třeba i potrefené učitelky češtiny), ale byl tam jeden můj známý, který kvůli tomu přiletěl až z Melbourne, kde žije a proto má taky tolik potřebný nadhled.
Naštěstí jsem svého známého stihl ještě navštívit před jeho odletem zpět do Melbourne a tak jsem ho mohl zeptat, jaké dojmy si z koncertu odváží do své nynější australské domoviny, kde může díky korespondenční volbě přispět k vítězství nynějších vládních stran, neboť mu jistě bude v Austrálii někdo držet revolver u hlavy, když bude odesílat svůj hlas na příslušnou adresu.
„Byls tam?“ začal jsem svůj výslech.
„Ano, byl jsem tam,“ přikývl můj známý.
„A co?“ vyslýchal jsem ho dál.
„Ale jo,“ přikývl můj známý.
„A jinak?“ udeřil jsem na něj.
„Jinak nic,“ odpověděl známý.
„Fakt nic?“ předstíral jsem nelíčený údiv.
„Nic,“ pokrčil známý rameny, ale pak se zarazil, „počkat! Něco přece jen! Víš, když jsem tam byl, tak mi došlo, čím se naše generace lišila od té dnešní. Naši hrdinové byli básníci, třeba Nohavica a spisovatelé, třeba taky Nohavica, nikoliv generálové a politici.“
„Jo, to se ví. Pro dnešní generaci nejsou hrdinové básníci a spisovatelé, ale generálové a politici, třeba Babiš. Ale to je normální jev. Vždyť i pro generaci, která byla před námi, nebyli hrdinové básníci a spisovatelé, ale generálové a politici.
Kolik lidí, kteří se narodili před námi, vzhlíželo třeba k maršálu Koněvovi?
Skoro všichni, pro všechny byl Koněv víc než i ten nejlepší básník!
Kolik lidí milovalo generála Svobodu?
Taky všichni!
Nebylo nikoho, kdo by nečetl Z Buzuluku do Prahy!
Otakar Jaroš, Antonín Sochor, Josef Buršík, Richard Tesařík, Bohumír Lomský, Vendelín Opatrný, Rudolf Jasiok, Josef Kholl, Karel Klapálek, maršál Moskalenko, maršál Jerjomenko, maršál Zacharov, generál Leljušenko, František Vrána, generál Jan Kratochvíl, to byli jejich hrdinové, k těm vzhlíželi jako k modlám!
Nemluvím samozřejmě o Píkovi, nebo letcích z RAF, to nebyli hrdinové, ale zrádci.
Smáli jsme se těm, co se narodili před námi, za to, že nevzývají spisovatele a básníky, jako my, ale generály a politiky!
A taky jsme jimi opovrhovali za to, že na podzim 1938 jako stádo na povel naklusali na hranice, aby bránili vlast, protože ti hlupáci se nechali zmanipulovat válečnou propagandou a uvěřili tomu, že spravedlivá válka je horší než špatný mír.
Vidíš, a teď chtějí zavést zase povinnou vojenskou službu jako tenkrát, aby nás hnali na krvavá jatka, aby nás nutili bránit vlast v tzv. spravedlivé válce.
Právem jsme jimi opovrhovali, když se nechali zmobilizovat doslova jako ovce jdoucí na porážku, když sami přispívali na nákup zbraní pro armádu!
A dnešní generace to má zrovna tak.
To je prostě návrat do minulosti.
Chce se mi z toho zvracet!
Místo toho, aby mladí poslouchali Nohavicu, který šíří přátelství mezi národy, obdivují generály a politiky.
No, nemám pravdu?“
„Máš pravdu, Varle. Ještě že letím zpátky do Melbourne. Já bych tady v té vaší nové totalitě už nedokázal žít,“ přikývl známý a začal si balit kufr, letadlo mu letělo už za dvě hodiny.
