Bude mít prof. Václav Klaus taky státní pohřeb jako Karel Schwarzenberg?

Ať počítám, jak počítám, vychází mi, že pokud si někdo zaslouží státní pohřeb, pak je to autor kultovních Zápisků z cest!

            Jestli byl někdo skutečně mluvčím českého lidu, jeho ztělesněním i jeho duchem, tím nejlepším, co český lid ze sebe dokázal vymáčknout po staletích habsburské poroby, byl jednoznačně prof. Klaus, což u rodin s židovskými předky znamená, že toto jméno je odvozeno od, v zednářských kruzích dobře známého výrazu, Klausen-Synagoga.

            A tak, když se v Praze zničehonic rozezněly všechny zvony, a naopak, umrtveny strašlivým smutkem, utichly všechny včely a s nimi taky všichni čmeláci, věděl český lid, že nadchází nejvelkolepější okamžik v jeho dějinách, okamžik, jemuž se svým významem může rovnat snad jen zavraždění sv. Václava jeho bratrem Boleslav, lepšočlověk a holistou, totiž státní pohřeb tohoto bývalého prezidenta, který do posledních chvil svého tak plodného a inspirativního života nenosil roušku, rvav se tak za svobodu.

            Bývalého prezidenta se sice po tři dny snažili oživit jak MUDr. Pollert, tak kardinál Duka, jeden narkózou, druhý zase horoucími modlitbami, leč jejich upřímná snaha nevyzněla úspěšně. Bůh se prof. Klause už nevzdal, neboť mu v jeho království začal haprovat volný trh a na volný trh byl prof. Klaus vždy machr

            Režií tohoto státního pohřbu byl všelidovým referendem pověřen známý, věčně pronásledovaný režisér Strach, který si vybral jako svého asistenta ještě pronásledovanějšího režiséra Chauna, jemuž skončilo v trezoru nejméně deset filmů ještě předtím, než je vůbec stačil natočit.

            „V kostce už to mám promyšlené,“ svěřil se mi sám režisér Strach uprostřed horečnatých příprav, které běžely na plné obrátky „rakev bude z Institutu vynášet Jakl, protože má široká ramena a taky, protože má sílu, když se napije piva, za deset býků.

            A sílu bude potřebovat, protože se mi podařilo přemluvit Jarka Nohavicu, aby nejen na pohřbu zazpíval, ale taky nám pro účely smutečního obřadu zapůjčil svoji Puškinovu cenu, takže pan prezident bude mít na sobě dvě Puškinovy ceny, jak si vždy přál a jak si zcela jistě zasloužil.

            Rakev pak přes Prahu poveze na své hlavni tank Leopard. Bude to připomínka toho, že pan prezident během pražského povstání zcela sám a bez cizí pomoci zničil nejméně dvacet tanků Tiger, ostatně v jednom z nich seděl i otec Karla Schwarzenberga, i proto jsem přesvědčený, že to bude pěkná symbolika.

            Hned za rakví bude jako jeden muž kráčet devadesát devět pragováků, za nimi pak všichni signatáři Charty 22 a za nimi pak zaměstnanci IVK, vyjma Macinky, kterému je dovoleno jet za rakví pana prezidenta v autě. A pak už bude následovat všechen český lid v celé své šíři, vyjma zrádců a kolaborantů. Ostatně podle toho se tito poznají, že za mrzký peníz budou bojkovat státní pohřeb pana prezidenta.“

            „Hm, zatímco na Havlův pohřeb byli lidi nahnáni pod pohrůžkou ztráty zaměstnání, na Klausův pohřeb půjdou lidé rádi a dobrovolně,“ pokýval jsem uznale hlavou a zeptal se perzekuovaného režiséra, „a smuteční obřad bude v katedrále sv. Víta?“

            „Kdepak, ani náhodou,“ usmál se režisér Strach a čtverácky dodal, „smuteční obřad se bude konat ve znovuvybudovaném prasečáku, který stál původně v Letech, a který byl, na příkaz knížete, srovnán se zemí. Pan prezident se proti tomu vždy důrazně vymezoval už za svého života a tohle bylo jeho přání.“

            „To zase budou lepšolidé kvičet, že jde o hanobení prasečáku, hehe!“ luskl jsem vesele prsty a zeptal se, „a místo posledního odpočinku bude tamtéž?“

            „Ano, místo posledního odpočinku bude tamtéž. Cokoliv jiného by bylo nedůstojné nesmírné velikosti pana prezidenta,“ přikývl režisér Strach.

            Ale to už pana režiséra tahal za rukáv Jakl, který potřeboval vědět, jestli si může podložit rakev, až ji bude vynášet, polštářem.

            Mohl.

            Nezlobte se na mě, ale to by Havel nikdy nedovolil!!!