Nikoliv Ježíš, který se jako boží syn nemusel ničeho bát, ale Jidáš je klíčovou postavou tzv. velikonoc. Až to křesťané pochopí, budou i oni spaseni. Ale oni to nikdy nepochopí
Tady u nás, v božím království, si mě všichni váží, mají mne jak za vlastního, Otec, Syn, Duch svatý, i Matka boží, královna Nebes. Aby taky ne, vždyť jsem první a taky poslední člověk, který přijímal rovnou do úst od samotného Krista, žádnému z lidí se již nikdy nic takového nepoštěstilo a nejspíše už ani nepoštěstí.
A že mne a mé jméno právě lidé proklínají, že jsem pro ně ztělesněním zla a zrady?
Jen ať proklínají, co je mi do nich?
Tady u nás, v božím království, žádní lidé nejsou, tady je jen bůh, a kde je bůh, tam na žádných lidech záležet nejenže nemůže, ale ani taky nemusí...
Všichni už byli notně opilí, víno se jim vrazilo do hlav mnohem dřív než jindy, ale to bylo pochopitelné, protože dnes se všichni opíjeli krví Páně, a ne jen tak obyčejným vínem, jako kterýkoliv den předtím. Ale mně víno do hlavy nestouplo, nehleděl jsem tupě před sebe, nebrumlal cosi nesrozumitelného, či se jen přihlouple, ale o to blaženěji usmíval, jako třeba svatý Petr, který seděl, přesněji řečeno, válel se na zemi, hned vedle mě.
Nepil jsem, vlastně jediné víno, které jsem v sobě měl, bylo těch pár kapek, jež se vsáklo do chleba, který mi Ježíš vložil do úst. Musel jsem pořád přemýšlet o jeho slovech, o tom, že jeden z nás ho zradí.
„Ty nepiješ, Jidáši?“ vytrhl mne ze zamyšlení hlas Ježíše, který ukázal na ostatní apoštoly, „podívej, jak jsou všichni teď šťastní.“
„Jak můžu pít, když tě jeden z nás zradí?“ odpověděl jsem a chytil Ježíše za ruku, jemnou, vůbec ne hrubou, jako byly hrubé ruce apoštolů, „kdo tě zradí?
Řekni mi kdo, a já ho...!“
Rozčilením jsem ani nedořekl větu.
„Kdo?“ usmál se Ježíš tím svým úsměvem, kterým si hned podmanil každého muže, „ty mě zradíš, Jidáši.“
„Já!“ vyskočil jsem, jako by mě uštknul jedovatý had, „to se raději oběsím, než bych tě zradil, Pane!“
„Neboj, však se taky oběsíš,“ usmál se zase Ježíš a položil mi ruku na rameno tím svým odzbrojujícím způsobem, „tady ti opilci, jak se tu válí, ti mě nezajímají jinak než jen tělesně. Ale tebe, Jidáši, skutečně miluji, a zradit můžeme jen ty, co nás milují.
Chápeš?“
Chápal jsem, všechno, co řekl Ježíš, jsem dobře chápal.
„Chápu,“ přikývl jsem, a pak rozhodně dodal, „ale já tě nezradím!“
„Zradíš mne. Zradíš, protože tě o to sám žádám,“ řekl Ježíš.
Nešlo nevyhovět Ježíšově žádosti, to jsem dobře věděl a mnohokrát už i poznal. Ale pořád jsem nevěděl proč.
„Proč, proboha, tě mám zradit?“ zvolal jsem zoufale.
„Proč?“ řekl Ježíš a posadil se na můj klín, byl teď docela lehký, lehký jako dítě, „můj otec, který není z tohoto světa, jak víš, rozehrál složitou šachovou partii sám se sebou. Je to jeho jediná zábava, bojovat sám se sebou, což je pochopitelné, protože mimo něho už nic není. Je to stejné, jako kdybys byl celou věčnost zavřený na samotce, a jediný způsob, jak nebýt sám, bylo by rozdvojení tvé osobnosti.
V rámci této partie musím být obětován, to jest ukřižován.
Říkám ukřižován, ale nijak se toho neděs. To, co vidíš, co považuješ za mé tělo, je jen bohapustý hologram, na kterém pramálo záleží.
Jak bych ti to vysvětlil?
Že je moje 3D tělo jen abstrakce v tvojí hlavě, to ukazuje i speciální teorie relativity, která pokládá za realitu jen 4D prostoročas a jeho objekty a 3D prostor ukazuje jen jako stín, 3D řez tímto prostoročasem!
Je tak jisté, že je realita (nejméně) 4D a ne 3D, a je možné, že moje 3D tělo jsou jen řezy skutečnými 4D tělesy (světotrubicemi).
A kříž, na kterém budu ukřižován?
Tento kříž je jen anténa, která mne teleportuje do království mého otce. Zemřu na něm, to jest, moje tělo, tento hologram, který vidíš, bude mrtvé, ale já budu znova poskládán v království svého Otce, v jehož mysli jsem ostatně přítomen i teď.
Nijak se neobětuji, je to všechno jen taková nevinná hra.
Jediný, kdo se obětuje, budeš ty, Jidáši, protože zradit toho, kdo nás nejen miluje, ale koho milujeme i my, to je ta největší oběť.
Říkám ti proto, Jidáši, že mě zradíš, a zradíš mě proto, že mě miluješ.“
Věděl jsem v tu chvíli, že Ježíše zradím, že to udělám, a že to udělám proto, že jej miluji. Mé srdce sevřel nevýslovný žal.
„Ale co tady budu bez tebe dělat, Pane?
Copak to jde, vydržet takové utrpení?“ zasténal jsem.
„Co budeš dělat?
Oběsíš se. Oběsíš se a ještě v tu chvíli budeš se mnou v království mého otce,“ řekl docela vážně Ježíš.
„Oběsím se!“ zvolal jsem radostně, jako bych se právě zbláznil, „oběsím se! Na nejbližší osice se oběsím!“
„Já vím, že to dáš,“ usmál se Ježíš, dlouze mne políbil a pak řekl, „dlužíš mi polibek, Jidáši. Ale ještě mi ho nevracej, teď ještě ne, až mne přijdou sebrat, mi ho vrátíš, teď už se musím jít modlit a víš, co je nejdůležitější při modlení?
Práce s dechem, říká se tomu holotropní dýchání. Ale ty už jdi spát. Ať jsi zítra odpočatý, až budeš stát před farizeji. Dobrou noc, Jidáši.“
Ježíš se mne ještě jednou políbil, tentokrát na čelo, a mne se vmžiku zmocnil sladký sen, že jsem s ním v božím království, a kromě nás už tam nikdo jiný není.
Tenkrát, v Getsemanech, to byl ještě sladký sen, teď už je to ale skutečnost, zradil jsem Ježíše a proto jako jediný ze všech lidí došel spásy a věčné blaženosti a tomu, co mě říkají lidé, se musím smát, oni, kteří mě nenávidějí, se sem, do božího království nikdy nedostanou, protože každý je svého pekla strůjcem.
