Letí to letí tady u nás na zemi! Jeden za druhým přicházejí v apoštolské posloupnosti biskupové a jeden po druhém zase v apoštolské posloupnosti odcházejí a tak tomu bude, dokud nepřijde Kristus podruhé na tento svět
Bylo mi rovných čtyřiačtyřicet let, když jsem na sebe vzal Kristův kříž a stanul jako biskup v čele naší obrovské diecéze.
Vnímal jsem to tehdy jako tolik vysněný kvalitativní posun ve svém životě, a to nejen proto, že jsem dostal do domácího opatrování vymodlený biskupský prsten, ale především pro zodpovědnost za všechny, jejichž duše mi bůh touto cestou svěřil do opatrování, neboť bylo řečeno: „Jaký biskup na zemi, takový krám v nebi!“
Od té chvíle uběhlo krátkých, s ohledem na věčnost zcela zanedbatelných třicet jedna let mého pozemského života a já před několika dny zaslal do vatikánského ústředí svůj abdikační dopis, kde se jím příslušní lidé už jistě důkladně zabývají. Oněch jednatřicet let skutečně není vůči věčnosti naprosto ničím, ale když se za přece jen sebe ohlédnu, vidím za sebou kus pořádné duchovní práce.
Snad jsem i já přispěl svým nepatrným biskupským dílem k tomu, aby boží láska pronikla ještě hlouběji do lidských srdcí a snad tato láska vyzařovala i na sto honů ze mne. Kdyby ne, kdybych si to jen nalhával, byl by můj život samozřejmě zcela zbytečný, protože ničemu jinému jsem jej nechtěl nezasvětit, než právě vyzařování boží lásky na všechny myslitelné strany jak v měřítku makrokosmu, tak i v měřítku mikrokosmu.
Proto taky nejraději vzpomínám na biřmování.
Co já se za těch jednatřicet let nabiřmoval!
Byly to okamžiky skutečně nad pomyšlení mystické!
Zřetelně jsem cítil, jak dlouhými prsty mé pravé ruky, kterou jsem se dotýkal tváře biřmovanců, prochvívá a proudí Duch svatý. Schválně jsem se díval přitom do očí těch, kteří přede mnou stáli s duší otevřenou dokořán. Ve chvíli, kdy jsem se jich dotkl, se jim náhle prudce rozšířily zornice, třebaže byl povětšinou slunný a jasný den (za celých těch jednatřicet let jsem v dešti biřmoval jen asi třikrát).
Co jiného by mohlo být příčinou tohoto úkazu, než Duch svatý, jehož jsem, jakožto biskup, rezervoárem takřka bezedným?
A to mi bude i největším odměnou.
Až ke mně někdo v božím království přistoupí, vděčně mně obejme a s dojetím řekne: „Vzpomínáte si na mne, vašnosto?“
Já na něj pohlédnu a hned bud vědět, kolik uhodilo.
„Jak by ne! Vás jsem přece biřmoval v roce 2009 po narození Krista!“ odpovím a oba se hlasitě rozesmějeme, protože opravdu bude směšné, když v božím království, Kristově domovině, použiji z jakési setrvačnosti pozemský letopočet, navíc v souvislosti s Kristovým narozením, protože Kristus, stejně jako Otec, existuje věčně a tedy mluvit o nějakém Jeho narození je opravdu směšné, hehe, hehe!
Ostatně i teď jsem se tomu zasmál. A taková byla moje i biskupská služba. Veselá a radostná, protože co může být veselejšího a radostnějšího, než bez přestání myslet na Kristovu oběť, která nám zajistila život věčný a spásu?
Nemůžu si opravdu stěžovat, těch rmutných hodin, které jsem jako biskup zažil, bylo opravdu velmi málo a vlastně si je už ani nevybavím, ostatně když se podíváte do tváře jakéhokoliv emeritního biskupa, spatříte v ní vějířky vrásek, jaké může mít jen člověk, který se po celý svůj život usmíval.
Ale jedné věci přece jen lituji, i když samozřejmě ne hořce.
Lituji jen toho, že během mé oddané biskupské služby nepřišel Kristus, jak slíbil, protože to by byl jednoznačně její duchovní vrchol. Stávalo se mi často, že mi třeba při pozdvihování hostie pohled bezděčně sklouzával k oknu, jestli už to všechno náhodou nezačalo, jestli už se tento svět nehroutí, nemění v sutiny, na nichž vyroste nový Jeruzalém.
Ale nezačalo...
Ne že by mne nenaplňovalo to, že dokážu proměnit hostii v Kristovo tělo. Ale vidět Krista živého, Jeho laskavou tvář s pečlivě zastřiženými vousy, je přece jen něco jiného, je to takříkajíc vyšší level, za což jsem se taky vroucně modlil, takže jsem nakonec v každém zazvonění šaliny, a v našem diecézním městě jezdí spousta šalin, slyšel očekávaný zvuk andělských polnic.
A když jsem seznal svůj omyl, bylo mi trochu smutno. Ne, že bych se hněval na Krista, že nevyslyšel moje volání, aby přišel a zničil tento svět prolezlý smrtelným hříchem, ale přece jen jsem se litoval za to, že mi byl tento zážitek prozatím odepřen.
Rozmlouval jsem o tom i mnohokrát, jak se blížila chvíle mého konce v čele biskupské diecéze, se svým pomocným biskupem, ctihodným mužem horoucího srdce, bezmezně oddaným naší, katolické věci stejně tak jako já. Byly to dlouhé, skrz naskrz duchovní hovory, jak to ani jinak nejde, hovoří-li mezi sebou dva biskupové, z nichž jeden je pomocný.
„Co myslíte, přijde Náš Pán brzy?“ ptával jsem se jej.
„Nevíme dne, ani hodiny!“ odpovídal mi.
„Ano, musíme být trpěliví. Trpěliví a bdělí. Nesmíme usnout na vavřínech, musíme být trpěliví,“ přikývl jsem
„Ano, trpěliví. Náš Pán jistě ví, kdy přijít, je vyloučeno, aby nepřišel,“ děl pomocný biskup.
„Mělo to trvat jen dvě pokolení...,“ řeknu zamyšleně a pokračuji, „bylo by to pěkné, kdyby Náš Pán přišel, dokud jsem biskupem, klidně i dnes. Často se mi o tom zdává, že z naší diecézní katedrály nezůstal kámen na kameni a já při pohledu na to cítím nesmírnou blaženost, neboť se v mém snu naplnilo Písmo.
Jen si to představte, takové svaté příjímání z rukou samotného Krista, to musí být pošušnání!
Samozřejmě, že v soudný den vstanu z mrtvých, můj hrob se otevře a já budu souzen, ale to už budu jen emeritní biskup, a je to přece jen rozdíl, je-li člověk biskupem, nebo emeritní biskupem.
Kéž by přišel Kristus už v příštím okamžiku a s ním i království Jeho Otce!
Věčnost, to musí být něco naprosto fantastického, a my přece budeme žít věčně!“
„To se ví, že musíme žít věčně. Jen musíme být trpěliví. Dokud nepomine vše pozemské, je naší povinností sloužit Kristovi ze všech sil, až do roztrhání tělesné schránky,“ připomene mi pomocný biskup opět, jak důležitá je trpělivost.
„Ano, musíme být trpěliví. Co je pro nás nekonečně dlouhá doba, je pro boha jen pouhý mžik. Nám se zdá, že Kristus pořád nejde, ale on ví, že odešel z našeho světa ke svému Otci teprve před sekundou a možná ani to ne, proto si říká, že času je ještě dost, aby se naplnil.
Moment!
Co to je?!
Jako bych slyšel andělské polnice!“ zmocní se mě vzrušení, protože slyším troubení andělských polnic.
„Kdepak, to je jen šalina. Zvoní, aby jí lidé nevběhli do jízdní dráhy,“ upozorní mne pomocný biskup na můj omyl.
„Ach tak! Jenom šalina to je!“ povzdechnu si, ale nevzdávám se, naopak, věřím ještě víc, že Kristova příchodu dočkám, protože s každou sekundou, které uplyne zde na zemi, je příchod Krista o zase něco pravděpodobnější, protože jednou Kristus přijít přece musí...
Abdikační dopis jsem poslal doporučeně před několika dny. Už dlouho úřadujícím biskupem nebudu. Ale na tom, zda jsem, či nejsem biskupem, samozřejmě až tak nezáleží. Bůh je a vždy bude láskou, i když já už biskupem nebudu a to je to hlavní.
A bude-li mi to přece jen při posledním soudu Kristem přičteno k dobru, že jsem býval kdysi biskupem, nebudu proti tomu nic namítat. A možná jsem i, kdoví, svatý, a proto dostane se mi v nebi obzvláštní přízně a milosrdného zacházení ze strany boha, tak docela to vyloučit nemohu, jinak bych nebyl přece tolik roků biskupem...
