Zdá se, že k problematice bratři Mašínů nebylo zdaleka ještě vše prodiskutováno, tudíž pořád stále nemůžeme mít klid v duši, jako by už nestačilo, že jsme v EU
Musíme si, bohužel, už konečně zvyknout, že je tady demokracie, která přináší, opět bohužel, různost názorů, což po Listopadu neexistovalo.
To platí i o Mašínech, jejichž případ je pro nás svým významem a důsledkem totéž, co pro veškeré lidstvo dědičný hřích.
Pokud nenajdeme absolutně pravdivou (protože i v západní demokracii je jen jedna pravda) odpověď na otázku, zda jsou Mašínové vrazi či nikoliv, tak nebudeme o sobě vědět víc než jen to, co už o sobě víme dosud.
Ale protože máme, bohužel, tu demokracii, ponechám jen na vás, abyste si udělali konečný úsudek.
Za sebe jen dodávám, že následující řádky jsou pro mne, a nepochybuji, že i pro mnohé z vás, kteří posuzujete historii nezaujatě (nakolik je to ovšem možné) důvodem k zamyšlení.
A jen pro úplnost dodávám, že je Česká televize, pro kterou jsem je údajně napsal, nikdy nevysílala.
Josef Mašín se právě vracel z pohřbu svého bratra Ctirada.
„To je dobře, že ho pochovali s vojenskými poctami. Táta byl taky voják. Měl by radost,“ říkal si pro sebe, když už přicházel ke dveřím svého domu.
Sáhl do kapsy pro klíče, když v tom někdo k němu přistoupil a křikl mu do ucha: „Vrahu!“
Josef Mašín sebou trhl, ale ne zase tak moc, rychle se otočil a spatřil muže v dlouhém balonovém plášti.
„Co to žvaníš!“ obořil se na něj.
„Vrahu!“ zopakoval muž.
„Já ti dám vrahu!“ vykřikl Josef Mašín a ohnal se po muži pěstí.
Jaké ale bylo jeho překvapení, když máchl do prázdna!
Ten muž byl totiž jen přízrak, fantom a proto není jisté, zda byla jeho slova směrodatná, protože mnoho jiných lidí tohoto muže nemuselo spatřit.
Jisté však je, že od té chvíle si dává Josef Mašín na noc pod polštář ostře nabitou pistoli, pro všechny případy, jak se říká.
