Paní K. Lhotská dnes zveřejnila nadmíru zajímavý článek, ve kterém poukazuje na to, že takřka šedesát procent českého národa se bojí vyjádřit své názory kvůli obavě ze ztráty zaměstnání. Zajímalo by mě, zda se bojí i pí Lhotská
Káťa seděla na gauči a já seděl vedle ní. Svazeček sněženek, který jsem jí dal k MDŽ, byl v plastelínové vázičce už mírně povadlý. Mlčeli jsme, protože jsme se báli. Všichni sousedi Káti byli zlí a oškliví lidé, liberální demokraté, levicově zaměření, fanatičtí neomarxisté, kteří byli ochotni člověka okamžitě udat za jakoukoliv prkotinu, kterou by řekl nahlas a byla by to pravda.
Kromě toho stály za dveřmi bytu dvě ženy jižanského vzhledu, v pestrých květovaných sukních, které se vydávaly za učitelky češtiny. Ale ve skutečnosti to byly tajné policistky, profesionální udavačky, skutečná esa, která například dostaly na jeho stará kolena do kriminálu Jarka Nohavicu, jenž se tak narodil v komunismu a v komunismu umře, a které pásly po každém našem slově, doufajíce, že se nahlas vyznáme ze své vášnivé lásky k Puškinovi, nebo prof. Václavu Klausovi a ony vítězoslavně vyrazí dveře, vtrhnou dovnitř a zatknou nás pro vlastizradu.
Mlčeli jsme, báli se promluvit nahlas byť jen jednou jediné pravdivé slovo. Ale naštěstí jsme si dokázali osvojit telepatii, jež nám umožňovala rozmlouvat beze strachu aspoň takto, i když věci, o kterých jsme se bavili, nebyly, bohužel, vůbec veselé.
„To je konec, naprostý konec, už jsme na to hůř, jak za komunistů,“ sděloval jsem telepaticky Káti, usmívajíce, abych zmátl totalitní režim, který nahlížel do našeho bytu prostřednictvím dronu za oknem, „byl jsem dnes u Větvičky.
Chudák, taky už má strach!
Představ si, že mi do očí tvrdil, že jeho knihy nejsou zakázané!
A taky mě asi hodinu přesvědčoval, že covid není podvod!
Kdybys viděla jeho oči!
Ani dobytče, které vedou na porážku, nemá takové oči!
,Když už se bojí i Větvička, tak to je zlé, moc zlé!' bylo mi z toho špatně.
Tak jsem běžel na Václavák!
Ale tam to bylo ještě horší!
Lidé se tam dožadovali mobilizace, křičeli, že nechtějí mír a Rajchl do toho na tribuně vykládal, že on se neměl nikdy líp než teď a žádal, aby vláda zrušila lidem důchody a za ušetřené peníze nakoupila zbraně a poslal je na Ukrajinu, a pokud se tak nestane, tak, že bude blokovat vládní budovy tak dlouho, dokud Ukrajina nebude v NATO!
Kdybych to neviděl a neslyšel, tak tomu nevěřím!
Rajchl se už taky bojí mluvit nahlas a lidé, kteří sotva stojí na nohou se tváří, jako by se každý den cpali jitrnicemi a ovarem, jaký mají strach.
A Ševčík!?
Ševčík tam mával ukrajinskou vlajkou s nacistickými symboly a křičel: ,Sláva Ukrajině, do pytle s Putinem!'
A takový to byl statečný člověk, z KSČ vystoupil až v roce 1990, ne jak ten chcípák Pavel, který z ní vystoupil ještě v listopadu 1989, jak byl podělaný z Havla!
To je konec, Káťo!
To je absolutní peklo!
Totalitní zlo už nás ovládlo, bojíme se promluvit nahlas, a ti, kteří ještě byli včera nejstatečnější z nás, jsou dnes největší zbabělci!“
„Podle mě to nebude s tou totalitou tak zlé, jinak bych přece nemohla nahlas říct, že to není s tou totalitou tak zlé,“ řekla k mému zděšení Káťa a zvedla se z gauče, šla ke dveřím, otevřela je, ukázala na mě a řekla těm falešným učitelkám češtiny, které tam stály, pobrukujíce si Kometu od Nohavici, „oznamuji, že tento člověk říká něco jiného, než si myslí, respektive si myslí něco jiného, než říká a tedy se dopouští trestného činu doublethinku!“
Falešné učitelky češtiny, jižanského vzhledu a v pestrých sukních mě uchopily každé z jedné strany.
„A jdeme!“ řekly a začaly mě táhnout ven.
„I ty, Káťo!?“ stačil jsem ještě zvolat, než si mne ty gestapácké babizny jako vystřižené z Orwella a jeho hodin nenávisti, naložily na své záda, aby mne odnesly do cely doživotního předběžného zadržení, v níž stal jsem se spoluvězněm Jaromíra Nohavici.
„To máš za ty sněženky k MDŽ, prasáku!“ stačila za mnou ještě křiknout Káťa, než se zase posadila na gauč plný štěnic, které ji tam namontovala vláda.
„Děkuji ti, Káťo,“ stačil jsem zase ještě křiknout já, protože jsem se chystal, že Káťu udám, ale ona mě díky předběhla, a tak jsem zůstal čestným člověkem, stejně jako Nohavica, já a on jsme poslední čestní lidé v tomto zkorumpovaném totalitním státě, poslední lidé, kteří se bez obav mohou podívat do zrcadla, sami sobě do očí.
