Pod článkem „Matykání: život je jen náhoda“ jednoho z nejlepších zdejších blogerů Jana Řeháčka, se rozproudila natolik podnětná diskuse, že podnítila i mne
Na profesorke a doktorke prírodných vied, pani Helene T.-ovej ma naozaj, ako som bol upozornený dopredu, okamžite zaujali jej prsia a rovnako tak aj zadok. Jedno i druhé bolo akurát také, ako vraveli na sociálnych sieťach, totiž excelentné.
Bol som ale natoľko taktný (a tiež aj rozumný!), aby som sa zdržal akýchkoľvek poznámok, hoci i pochvalných a obdivných, na adresu telesných proporcíí tejto isto inteligentnej ženy a vynikajúcej vedkyne, či ju začal bozkávať na tvár, no aj inde, akoby bola iba sprostým sexuálnym objektom.
Veď týmto nevhodným správaním strápnil by som predovšetkým sám seba, pretože, ako sa čoskoro ukázalo, isté parametry tela profesorky a doktorky prírodných vied boli vcelku nezaujímavé v porovnaní s výsledkami jej bádania, ktoré mi div nevyrazili dych, a veru že som už prelúskal nejeden vedecký článok!
„Vítám vás u nás!“ přivítala mne profesorka a doktorka přírodních věd Helena T.-ová, v ústavu, v jehož čele stála, pro který neustále sháněla granty a kde taky, ne-li rovnou především, bádala.
„Slyšel jsem, že jste objevila něco, co zcela přepíše historii přírodních věd. Prý se jedná o dokonalý kopernikovský obrat v dosavadním vědeckém pohledu na svět,“ řekl jsem na uvítanou, šilhaje po prsech profesorky a doktorky přírodních věd Heleny T.-ové.
„Ano, článek o výsledcích našeho bádání bude již brzy zveřejněn. To, co jsme objevili, je vskutku převratné, jak se ostatně sám brzy přesvědčíte. Následujte mne, prosím,“ přikývla ona skvělá žena.
Poslechl jsem ji a tak jsme se brzy ocitli v laboratoři, kde došlo k onomu epochálnímu objevu. Vlastně to ani nebyla laboratoř, jak si snad vědeckou laboratoř většina lidí představuje, totiž jako jakási moderně vybavený, v podstatě však alchymistický kutloch.
Tato laboratoř připomínala spíše pohodlně zařízenou kancelář nějakého špičkového manažera (nebo předsedy vlády), ovšem jen s tím rozdílem, že se v ní nenalézal žádný manažer (či předseda vlády), ale, věřte, nebo ne, docela obyčejný opičák.
Tento opičák seděl za počítačem, bušil zuřivě do klávesnice a dělal u toho své typické grimasy.
„To je Béda, náš pokusný opičák,“ představila mi profesorka a doktorka přírodních věd opičáka a pokračovala, „cílem našeho vědeckého experimentu bylo, jak jistě víte, dokázat, že život ve vesmíru mohl vzniknout i docela náhodně.
Tuto naši hypotézu jsme chtěli dokázat tak, že jsme Bédu posadili ke klávesnici počítače, a nechali ho, opičáka docela nevzdělaného, do ní bušit s tím, že jestli je náš předpoklad správný, musí Béda dříve či později napsat na klávesnici větu: ,Budoucnost patří aluminiu.’“
„Cože? Budoucnost patří aluminiu? Já myslel, že umělé inteligenci!“ vykřikl jsem překvapeně.
„Ano, aluminiu, čemu jinému,“ přikývla profesorka a doktorka přírodních věd, dodávajíc, „bylo nepochybné, pevně jsme věřili tomu, že Béda tuto větu napíše, to jest, že z docela náhodného shluku písmem se vyloupne právě tato posloupnost znaků, což bude nejlepším důkazem toho, že život mohl vzniknout i náhodně, bez vnějšího zásahu nějakého Stvořitele.“
„Safra, safra,“ zamnul jsem si bradu, protože mne něco napadlo, „a nebyl by to spíš důkaz, že Stvořitel, tedy bůh, je taky opičák, který buší do klávesnice?
A pak, Béda přece vyrobí při psaní oné věty, že budoucnost patří aluminiu spoustu odpadu, hlušiny takříkajíc, to jest zcela nesmyslných, tedy aspoň z našeho pohledu nesmyslných, posloupností znaků.
V tomto případě to samozřejmě nevadí, ale biochemické reakce jsou něco docela jiného.
Vzali jste v úvahu, že pokud by život měl vzniknout náhodně, musel by takový náhodný vznik vyprodukovat spoustu všelijakého biochemického odpadu, to jest biochemických sloučenin, jež by pro vznik života neměly žádný smysl, ale přitom by byly chemicky aktivní?
To jest, musíme mít na zřeteli, že před každým biochemickým experimentem je třeba vymýt řádně zkumavky, aby ty byly dokonale čisté a výsledky tohoto pokusu se tak mohly považovat za relevantní, což ovšem v reálu, pokud by měla platit vaše hypotéza, že život vznikl náhodně, nejde přece nikterak zaručit.“
„Máte pravdu, ale jen částečně,“ odpověděla mi profesorka a doktorka přírodních věd, čistě přátelsky, bez jakéhokoliv sexuálního podtextu mne uchopivší za loket, „to, že tento odpad vznikající při nejrůznějších chemických reakcích, k nimž docházelo na Zemi staré sotva miliardu let, respektive to, že produkty těchto chemických reakcí nebyly odstraňovány a, zkumavka’ tedy nebyla čistá, nemění přece nic náhodnosti vzniku života.
Ba právě naopak, život mohl vzniknout právě proto, že tyto ,nečistoty’ nebyly ze zkumavky odstraňovány, nebo, že dokonce sám tento život je jen odpadem, vedlejším produktem biochemických reakcí, jejichž cílem mohlo být úplně něco jiného.
Co je vám?
Vypadáte najednou náramně inteligentně!“
Profesorka a doktorka přírodních věd se na mne obdivně zahleděla.
„Něco mne napadlo,“ přiznal jsem se a hned to vyklopil, „napadlo mne totiž, že vznik života v konkrétním bodě vesmíru se zdá být skutečně velmi nepravděpodobný, může-li vzniknout jen za velmi specifických podmínek.
Jenže my musíme uvažovat v dimenzi celého vesmíru, nikoliv jen jednoho jeho konkrétního bodu. Vezmeme-li celý vesmír, jeho pestrost, pak naopak musíme připustit, že vznik života, respektive náhodný vznik života je ve vesmíru velmi pravděpodobný, ne-li dokonce zákonitý, protože chemické reakce v různých podmínkách probíhaly a probíhají v celém vesmíru, nejen na zemi.
Stvořil-li vesmír nějaký konstruktér, či, chce-li někdo bůh, pak to musel být bůh hodně nevědoucí, bylo-li především jeho cílem stvořit z lásky život, protože kdyby byl skutečné inteligentní, stvořil by takový vesmír, v němž by všude existovaly podmínky pro život, a nikoliv vesmír, kde jsou tyto podmínky v toliko jeho jediném bodě, přičemž ostatních bodů, kde jsou podmínky pro život docela nevhodné, je ve vesmíru nekonečně mnoho.
Ano, stvořil-li vesmír bůh, pak jeho experimentování muselo být stejně náhodné, jako je náhodné Bédovo bušení do klávesnice s tím, že jednou z toho přece jen musí vyjít, že budoucnost patří aluminiu.“
„Vaše úvaha je logická, přesto se však mýlíte,“ řekla s úsměvem profesorka a doktorka přírodních věd.
„Cože? Já, že se mýlím? To se podívejme!“ vykřikl jsem dotčen tou poznámkou.
„Ano, mýlíte, i když snad ve všem ne, ale v tom podstatném ano, jako jsme se v tom mýlili i my,“ řekla profesorka a doktorka přírodních věd.
„Jak to můžete vědět, že se mýlím!“ začalo se mi dělat rudo před očima.
„Vím, to a brzy to budete bezpečně vědět i vy, až vám konečně ukážu, co napsal Béda,“ řekla profesorka doktorka přírodních věd, a postrčila mne před monitor počítače, u kterého seděl Béda, „to, je co!?“
Oněměl jsem úžasem, protože Béda vyťukával na klávesnici pořád dokola tutéž větu: „Bůh stvořil tento svět a život. Bůh tvořil tento svět a život. Bůh stvořitel tento svět a život.“
„Vidíte sám, že o aluminiu a jeho budoucnosti zde není ani zmínka. Teď už nemůže být nejmenších pochyb, že tento svět a život stvořil bůh. Chtěli jsme dokázat, že život vznikl náhodně, a místo toho jsme dokázali, že bible má pravdu,“ řekla profesorka a doktorka přírodních věd Helena T.-ová.
„A řecké báje a pověsti taky. A védy taky. Nemluvě o mýtech severoindických indiánů a ovšem taky Starogermánů,“ hleděl jsem konsternovaně na Bédu zuřivě bušícího do klávesnice.
Zdálo se však, že profesorka a doktorka věd moji poznámku přeslechla, neboť na ni neodpověděla, jen se slastně protáhla, takže jsem si zcela bezděčně pomyslel: „Páni, ta ženská má fakt kozy!“
