Smějme se raději sami sobě. Jako v Mrtvých duších. Jednak je to zdravější, když se budeme smát sami sobě, a jednak za to nic nedáme P.S. Velká škoda, že už nekandiduje Čuba nebo Veleba, skutečné Osobnosti
Procházel jsem se svým oblíbeným lázeňským městečkem San Felippo (taky jezdím rád do Bad Füssingu, ale tam spíš až na podzim, kdy je tamní vzduch naplněn smíchem snad všech zdejších pokojských, které se smějí kdoví čemu s nezaměnitelným bavorským, a proto i trochu sudeťáckým, přízvukem).
Dopolední lázeňské procedury mi náramně sedly a taky oběd byl velmi chutný a vydatný, zkrátka a dobře cítil jsem se ve skvělé duševní kondici, v takové jakou by mi bez přehánění mohl závidět i Miloš Zeman.
Chystal jsem se už usednout do nejbližší kavárničky na odpolední lázeňskou kávu, když v tom upoutala moji pozornost trojice mužů kráčející proti mně a držících se za ruce.
„Ha, drží se za ruce! To budou určitě nějací papaláši a elitáři!“ pomyslel jsem si a nemýlil se, neboť jakmile se dostatečně přiblížili, poznal jsem v nich známou trojku pěkně vypečených výlupků, doslova gaunerů, totiž nikoho jiného než Drahoše, Fischera a Beka (tomu jsem kdysi napsal otevřený dopis, na který mi dosud neodpověděl!!!).
Poznav je, v duchu se jsem se zasmál, neboť mne napadlo, že bych je mohl napřed opít a pak opilé donutit k tomu, aby se přiznali, že jsou papaláši a elitáři.
Proto jsem se k nim hned rozběhl.
„To jsem rád, že vás zde potkávám, už jsem si myslel, že jsem v této díře jediný elitář.
Dovolte mi, pánové, abych vás pozval do restaurace na něco dobrého. A k tomu bychom si mohli dát například La Mission-Haut-Brion AOC, čiGrand Cru Classé r. 2011 nebo Cheval Blanc AOC, při nejhorším i Premier Grand Cru Classé r.2007!“ navrhl jsem jim, když stanuli jsme naproti sobě.
K mému nemilému údivu však mé pozvání odmítli.
„To nejde,“ řekl Drahoš a víc už nic.
„V roce 2006 jsem pobýval v USA na měsíční stáži na pozvání americké vlády,“ řekl Bek zcela bez evidentní souvislosti s mým návrhem.
Nejhovornější byl Fischer: „Jdeme právě k Macronovi. Je to můj spolužák. Víte, já mám toho vůbec dost za sebou, La Mission-Haut-Brion AOC, či Grand Cru Classé r. 2011 nebo Cheval Blanc AOC, i to pitomé Premier Grand Cru Classé r.2007, nebo jak se všechny ty splašky jmenují, se mi už dokonale omrzely, na EUropské univerzitě École nationale d'Administration (E.N.A.) v Paříži jsme to chlastali každý den v menze.
Tady máte dvě stě eur a vypijte to všechno na naše zdraví, abychom se všichni tři dostali do Senátu.“
„Vy kandidujete do senátu? Takoví elitáři?“ neubránil jsem se úšklebku, bera si podávanou bankovku.
„Ale ovšem. Kandidujeme,“ odpověděl Fischer a povýšeně dodal, „kdo jiný už by tam měl kandidovat? Prostému lidu nerozumíme ani trochu, ba dokonce se ho štítíme.
To je přece pro Senát ta nejlepší kvalifikace.
Já umím navíc ještě francouzsky, hehe!“
Fischer se zasmál a v jeho očích se zablýsklo cosi zlověstného.
Tři kandidáti do Senát se znovu dali do pohybu, pohrdnuvší mým pozváním.
Dvě stě eur jsem pochopitelně nepropil, místo toho chtěl jsem je zaslat co nejdřve na volební fond SPD. Jenže k tomu už nedošlo, protože mi z ničeho nic přeskočilo.
Poznalo se to tak, že jsem se ještě ten den ze San Fellippo přemístil po vlastní ose do Bohnic, kde teď trávím většinu času v klecovém lůžku, sepisující politické agitky na objednávku a taky básně.
Jednu z nich vám teď velmi rád zarecituji, je věnována Fischerovi: „Tak pojď se bít, ty papaláši!
Ty jedem, já srdcem,
a ještě než vybouchneš ve volbách do senátu,
padnu já smíchem
nad tvým mdlým intelektem!
Vrátíš se tam,
kam patříš, do pekla!
Od toho soudného dne
šťastně bude žít
země má v ráji referend,
prostému lidu buď
vzdána chvála!“
Už tři lidé si nechali tyto verše slavnostně vypálit na čelo, a čtvrtý o tom velmi vážně uvažuje.
Tomu se říká úspěch!
