Bděte a modlete se, abyste obstáli před Synem člověka!!!

Budou znamení na Slunci, na Měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje!

            Co se mělo, stát se stalo!

            Kardinála D. dusil od půlnoci první adventní neděle příšerný strach.

            „Snad se neblíží soudný den!“ blesklo mu hlavou, když jeho strach před čímsi velkým, obrovským zcela jej přesahujícím a činicím jej, navzdory jeho kardinálskému titulu, zcela nicotným, stal se již nesnesitelným.

            „Uff, čeho se tak bojím! Soudný den je přece dnem, mého vykoupení, nemám se čeho bát!

            Bdím, jak mi to přikázal Pán?

            Bdím!

            Modlím se, to jest, uvědomuji si boží přítomnost, jak mi to přikázal Pán?

            Uvědomuji!

            Je mé srdce obtíženo opilstvím, nestřídmostí a pozemskými starostmi?

            Není!

            Musím tedy uniknout před vším, co se má stát, soudný den nemůže mne zastihnout jako léčka, kterou bůh přichystal pro ty, kteří neuvěřili, kteří svá srdce zatěžují opilstvím a nestřídmostí a pozemskými starostmi o restituovaný majetek a miliardy!

            A přece se bojím! Přece zmírám strachem nad tím, co má přijít, konec tohoto světa!“ zoufal si kardinál D. a celý zmatený od toho nelidského strachu, začal se zaplétat, aniž by si toho všiml, do jakési obludné úvahy, „bojím, ačkoliv si uvědomuji boží přítomnost!

            Tedy to, co mě tak děsí, je bůh!

            On mne přece bude soudit!

            Ale za co mne bude soudit, když mi odpustil všechny mé hříchy!

            Komu je odpuštěno, ten nemůže být souzen!

            A proč by mě měl vlastně soudit?

            Copak mne nestvořil k obrazu svému?

            Bude-li mne soudit, bude soudit sám sebe!

            A taky mne miluje!

            Miluje mne tak, že obětoval svého jednorozeného Syna.

            A tento Syn, který se obětoval z lásky ke mně, mne bude nyní soudit!

            Jaký to všechno dává smysl?

            Bůh je zde přece od samého počátku přítomen, cítím jeho přítomnost v modlitbě, musím být tedy už nyní v božím království!

            A k čemu jsou všechna ta nebeská znamení, když bůh je už zde, vždy zde byl?

            K čemu je tento druhý příchod Syna člověka, když bůh není mrtvý, nikdy nebyl mrtvý, stále byl zde s námi a my s ním!

            Uff, hlava se mi z toho točí!

            Ale ne, bože! To se mi netočí hlava, to se točí celý vesmír, točí se a chvěje!

            Ale jestli se točí a chvěje celý vesmír, musí se chvět a točit i bůh, protože tento vesmír, celý náš svět je přímým důkazem boží existence a boží přítomnosti, neboť byl bohem stvořen, ano, chvěje se a točí se i sám bůh, to je příšerné, hu, kdy tomu bude konec?

            Proč to muselo končit takto děsivě, proč se musí všechno chvět a rozpadat, proč nás bůh tak děsí, nebo se snad i on sám děsí něčeho, co je mocnější než on?

            Dosavadní řád mění se v chaos, takže boží království je chaos, kde je možné všechno, protože je chaos obsahuje vše?

            Ach, bože, co je to tam venku?

            Obrovský zářící objekt, vynořil se z oblaků a visí přímo nad nade mnou...

            Panebože, soudný den je tady! A to nám nevyplatili ještě dobrých padesát miliard z restitucí, z toho jsem měl ten největší strach, že se to nestihne, a je to tady, panebože, miliardy jsou fuč, já z toho zešílím...“

            Nebohý kardinál D. při pomyšlení na restituční miliardy, o které navždy církev přišla kvůli soudnému dni, ztratil své.

            „Vítám tě na palubě mého kosmického korábu,“ uvítal kardinála D. Ježíš na palubě svého kosmického korábu, když vysoký církevní činitel přišel k sobě.

            „Kde to jsem? V nebi?“ rozhlížel se kardinál D. udiveně kolem sebe.

            „Jo, v nebi. Nebe je všude. I tam u vás na Zemi bylo nebe. Země už není, ale nebe je pořád. Ty jediný jsi obstál před mým soudem. Respektive tvůj genetický kód tě jediného opravňuje k vykoupení, to jest, k pobytu zde, neboť je prostý dědičného hříchu, ty jsi ten vyvolený ke spáse,“ vysvětlil Ježíš nebohému kardinálovi.

            „Země už není? Ani lidé?“ zalapal po dechu kardinál D.

            „Není, tak bylo přece psáno a proto se tak i muselo stát. Ale žádná škoda! To všechno bylo jen bezcenný odpad, hrst atomů, nic víc. Vrátil jsem se jen pro tebe. Od této chvíle budeš mým cvičeným psem, jsi přece dominikán. Víš, dost často se nudím, ono to ani, když žiješ věčně, jinak nejde.

            A pak ta nekonečnost mého království!

            Vždyť i tu Zemi jsem zničil jen z kapricu, snad mi to malé rozptýlení promineš.

            Umíš panáčkovat a aportovat?

            Jistě umíš, každý kardinál to uměl!

            A o stravu se neboj, svou misku budeš mít vždy plnou.

            Budeš mě věrně doprovázet na mých nekonečných cestách, nemám strach, že si tě neoblíbím, už teď tě miluji, ta fialová ti fakt sluší nejvíc.

            Jsi rád?

            Jistě jsi rád, co by za to jiní dali, třeba Halík, pro toho už vždy zůstanu tajemstvím, zařval tam na Zemi spolu s ostatními, hehe!

            Vidíš tam ty hvězdy, co vypadají jako to vaše Slunce po čtrnácti miliardách let?

            Tak to je Hubbleovo extrémně hluboké pole, za sekundu jím celým proletíme a pak zničím i celý tento vesmír. To víš, pro mě to nic není, já jsem tvůj bůh. Ale teď mi zapanáčkuj, moc tě prosím. Ať si trochu pročistím hlavu, přijdu na jiné myšlenky, udělej to pro mě prosím, pak mi můžeš za odměnu olízat moje rány, vidíš, tuhle jsou!“

            A tak se stal kardinál D. věčným psem svého Pána, s nímž putoval z dimenze do dimenze, a přitom viděl a zažíval se Synem člověka to, co žádný jiný člověk neviděl a nezažil, protože tak se mělo stát a taky se stalo.