Babišovo ošetřovné a kompenzace pro OSVČ nás vrací do reálného socialismu

Podle jedné renomované ekonomky, publikující na blogu iDnes, je dnešní schválení ošetřovného a kompenzací pro OSVČ zcela srovnatelné s Velkým Říjnem, po kterém bolševici vyvraždili půlku Ruska. Nu, máme se na co těšit

            „Jsou to mizerové, přímo svině!“ štítivě si odfrkl krajský školský inspektor Břečka, maje na tváři, jako všichni ostatní, skvostnou, podomácku ušitou roušku z temně modrého kartounu.

            Vracel se ze služební cesty, měl za sebou čtyři hodiny chůze a proto i patřičnou žízeň, ale hospoda, kam v takových případech vždy zavítal, byla zavřená, ale i tak se před ní zastavil, protože v  okně hospody chytal lelky její majitel, hospodský Sláma.

            „Kdo?

            Novináři? Herci? Levicoví ekonomové? Opozice? Pražská kavárna? Nebo dokonce už i vláda?“ zeptal se zkušeně hospodský Sláma.

„Ti naši venkovani zatrolení!“ zaklel krajský školský inspektor Břečka.

            „Cože?

            Naši venkovani, že jsou svině a mizerové?“ zvolal ustrašeně hospodský Sláma, dodávaje, „to snad přehánějí, pane inspektore. Kdyby je tak někdo slyšel, víte, koho myslím, hned by z toho udělal aféru, jako, že pohrdají v dnešní těžké situaci obyčejnými a prostými lidmi, solí naší země, takříkajíc.“

            „Hovno, pohrdám, hovno!

            Je to pravda, před kterou nebudu strkat hlavu do Písku, ani do Tábora!“ odpověděl krajský školský inspektor Břečka a pokračoval, „navštívil jsem dnes severojižní cíp našeho kraje, který je, z geomorfologického hlediska pahorkatinou, a který je osídlen právě venkovským obyvatelstvem, jež se spolehlivě pozná podle toho, že je zde, ve svém domově pevně zakořeněno.

            Cílem mé cesty bylo zkontrolovat, jak probíhá domácí vzdělávání dětí, zda není nějak šizeno.

Přijedu tam tedy dnes ráno, a co vidím?!

Děti, místo toho, aby seděli u počítačů a vzdělávali se, tak pracují na poli!

Abyste mi rozuměl, pane hospodský, všichni tam na venkově mají svá hospodářství, na kterých pracují, to znamená, že jsou de facto vlastně doma. Ale i přesto, že jdou de facto doma, že, jako všichni zemědělci pracují jaksi a priori z domu, se nezdráhají nyní brát ošetřované na děti, ačkoliv by s nimi byli doma tak jako tak.

Prosím, když už to musí být, když to systém nedokáže odlišit, tak ať každý člověk bere ošetřované za to, že nemá dítě ve škole, situace je taková, musíme se s tím smířit. Ale bere-li už ošetřovné, tak ať dbá na to, že je dítě řádně vzděláváno!

Ale tam?!

Místo, aby rodiče dbali na vzdělání svých dětí, aby je nutili sedět u počítačů a učit se, tak je využívají jako pracovní sílu na svých polnostech, takže na tom vydělávají dvakrát, jednak berou ošetřovné, a jednak nemusí platit svým dětem mzdu, ani za ně odvádět pojištění, to hradí stát.

Bylo to, jako bych se ocitl ve středověku, to co jsem tam viděl, bylo opravdu brutální.

Tak například chlapec sotva dvanáctiletý, místo toho, aby se učil, seděl za volantem traktoru, takového toho stařičkého Zetoru a vláčel!

Řekněte mi, jak může dvanáctileté dítě vláčet?

Nebo například dívky asi šestnáctileté, místo toho, aby držely v ruce mobil a taky se učily, tak držely v ruce takové tenké proutky a pásly krávy, a ještě si u toho zpívaly!

Chápete?

Kdyby si aspoň pouštěly, když už pasou, hudbu z mobilu, ale ony si zpívaly!

Ale kdyby aspoň Kalinku, ale ony si zpívaly „Není nutno“, prostě hnus!

Takových drastických výjevů jsem viděl dnes spoustu. Ale obzvláště otřesný byl případ jedné rodiny, bydlící už na samé hranici našeho kraje. Rodiče se oficiálně živí jako ekonomové, mají něco jako poradenskou firmu, ale ve skutečnosti samozřejmě hospodaří na poli, mají pět krav a skoro patnáct hektarů, na kterých byste ovšem řepku nenašel ani s lucernou, a krom toho všeho mají ještě pět dětí.

Přijdu tam a všechny děti, snad až na to nejmladší, jsou samozřejmě na poli.

„Jak to, že děti nesedí doma a nevzdělávají se?“ uhodím na ně.

A tu se ta jejich matka, na mě příšerně rozeřve.

,Však ona jim ta práce na poli neuškodí! Ať se naučí, že nic není zadarmo!? , řve a div mi nenatankuje pravý hák.

„Děti musí zvládnout školní osnovami předepsaný objem učiva, proto jsme taky zprovoznili domácí vyučování,“ upozorním ji.

,Nejde nám internet, ani nemáme předplacená žádná data, není to naše povinnost.

A víte co?

Tu máte!“ řekne a fakt mi natankuje takový pravý hák, až se mi zatmí před očima a ještě na mě poštve husy.

Bohužel si na ni nemůžu nikde stěžovat, protože nynější ombudsman, straní právě takovýmto venkovanům, pro které je důležitější práce na poli než vzdělání, jsa jedním z nich.

Ani nevíte, jak je mi z toho smutno. Děti se neučí, ale pracují na poli. A jestli se vyučování opět začne v červnu, tak ti vychytralí venkovani samozřejmě děti nepošlou do školy, vymluví se na to, že jedou s nimi na dovolenou k moři, ale přitom budou doma hezky sušit seno a na facebook, protože jim internet už najednou půjde, budou dávat fotomontáže, jak jsou někde u moře.

Chce se mi z toho zvracet, jak ztrácíme doslova před očima jednu mladou generaci, která si takto uvykne na práci na poli tak, že už ji bude navždy dávat přednost před vzděláním.

Řekněte mi, co může třeba vyrůst z dětí těch ekonomů, když už teď neznají nic jiného než vláčení, setí, orání, kydání hnoje, podestýlání, sušení sena, jednocení, krmení, napájení, řádkování, jednocení, přihrnování, podmítání, stavění panáků, než zase jen jako by ekonomové, co jsou ale ve skutečnosti venkované?

Nejraději bych se na to všechno vykašlal, na to svoji práci, co nemá žádný smysl, a šel do předčasného důchodu, ale chybí mi do něj podle důchodové kalkulačky ještě půl roku.“

Tímto povzdechem uzavřel školský inspektor Břečka svůj monolog, načež mu hostinský Sláma řekl: „To jsou na tom ještě dobře, pane inspektore, to já teď budu dostávat od státu jen patnáct tisíc měsíčně. Nejsem tomu, to se ví, ono to nedělá dobře, když se stát do všeho montuje, přece viděl, mě by ke štěstí teď úplně stačilo, kdyby stát snížil daně, nic víc od něj ani nechci, ale co nadělám, musím těch patnáct tisíc chtě nechtě brát.“

„Ani nevíte, jak vám teď závidím, když jste živnostník a máte zavřenou živnost.

Ale co já?

Jak já se o sebe postarám?“ povzdechl si školský inspektor Břečka a těžkým krokem člověka zlomeného na duši pokračoval v cestě domů, do vilky postavené ještě před coronavirovou pandemií v příjemné a klidné čtvrti a když konečně došel došel, bylo už kornaviru obětí deset, ale naštěstí to byli všechno staří, nebo jinak nemocní lidé, aspoň že tak.